Image

Berta Berousková

Image

Jan Bystřický

Image

František Daniel

Image

Alžběta Danielová

Image

Vlasta Danielová

Image

Anežka Klaudová

Image

Karolina Kozáková-Vdolečková

Image

Anna Kýrová

Image

Hilda Laníková

Image

Emílie Machálková

Image

Helena Malíková

Image

Marie Ondrášová

Image

Josefa Štěpánková

Image

František Vrba

Databáze svědectví

  • Alžběta Danielová

    Svědectví 1

    V roce 1942 zatkli celou rodinu Němci, Alžbětě Danielové bylo šestnáct let. Když je odváděli, spoluobčané plakali. Na Denisově nábřeží v Plzni [v budově bývalého policejního ředitelství (ed.)] jim vzali otisky prstů, vyfotografovali je a pořídili zápis. Rodina předpokládala, že je pošlou na práci, ne na smrt. Z Plzně je odvezli do Letů, kde strávili asi osm měsíců; odtamtud je převezli dobytčími vagony do Osvěnčína, jak říká [Auschwitz II – Birkenau]. Ve vlaku byli namačkaní, nemohli dýchat.…
  • Anežka Klaudová

    Během války odjela Anežka Klaudová ke svému strýci z otcovy strany do Zlína. Pracovala v Baťově továrně ve skladu, kde dozorovalo Gestapo. Její rodina se musela dostavit na sběrné místo do Hodonína, kde se před komisí mělo rozhodnout o tom, koho zařadí do transportu do koncentračního tábora Auschwitz II - Birkenau. Bratr František se odvážil zeptat na důvody k transportu, a prý proto musel – právě jen on z celé rodiny – do transportu. Do tábora dojel v květnu 1943, o rok později ho přemístili…
  • Anna Kýrová

    Během války varovala Annu Kýrovou před zatčením její učitelka, paní Hudečková. Rodinu však přesto zatkli a odvezli ji do Olomouce, na sběrné místo pro sestavování transportu. Romové ze Strážnice, kteří byli dobře integrováni do domovské obce, dostali možnost spojit se telefonicky se svým starostou, jenž se za ně mohl zaručit a takzvaně je z transportu vyreklamovat. Spojení se však nezdařilo, údajně se starosta nechal zapírat. Den nato, v březnu 1943, tak rodinu odvlekli do koncentračního tábora…
  • Berta Berousková

    Svědectví 1

    Četníci oznámili otci,[1] že [v Prostějově] nemohou zůstat a musí odjet do Mezilesí, kde měli domovské právo. Tamní četník pak otci oznámil, že pojedou na práci, zůstanou asi půl roku a pak se vrátí zpátky. Otec tomu věřil, vypravili se tam tedy s koňmi a bryčkou, s maringotkou, ale byl to lágr, jmenoval se Lety.[2] V táboře už byl Bertin dědeček Robert Čermák (narozen 1878), jak říká, hrál karty a byl tam na nucených pracích za hazardní hry.[3] Po příjezdu jim hned koně a bryčku zabavili,…
  • Emílie Machálková

    Toto svědectví končí v knize …to jsou těžké vzpomínky, 1. svazek v období před válkou. Vzpomínky na internaci v Auschwitz II – Birkenau bude vylíčena až v 2. svazku této publikace.
  • František Daniel

    Když měly obce v roce 1941 nebo 1942 dodat do transportů lidi,[1] na Moravě tehdy podle něho sbírali většinou Romy. V Chvalkovicích byli jediná romská rodina, otce a dva švagry tedy odvezli na velitelství do Brna. Vydali se proto prosit o otcovo propuštění českého Roma jménem Nový,[2] který měl údajně velké slovo, ale nezařídil nic a oni sami se báli, že si je tam také nechají. Během šesti týdnů poslali otce do Osvětimi a za dva měsíce přišel telegram, že zemřel. František Daniel tomu nemohl…
  • František Vrba

    O tom, co bylo za války, ví František Vrba spíš z vyprávění, když maminka s tatínkem nadávali [na dobu minulou]. Četnictvo šlo po Romech pořád. Když se sjela širší rodina, tak tety a strýcové vyprávěli a plakali, ale on jako dítě tyto hovory poslouchat nesměl.[1] Vzpomíná na tábor [tzv. cikánský tábor v Letech u Písku], jak se tam nevidomý otec nemohl sám pohybovat a Vrbovy sestry[2] ho vodily na záchod. Koupat se chodili hromadně do rybníka, malé děti musely zůstat u kraje, starší směly dál do…
  • Helena Malíková

    Helenu Malíkovou, její sestru Marii a nevlastního otce internovali v tzv. cikánském táboře v Hodoníně u Kunštátu. V táboře se v srpnu 1943 účastnila úklidu po transportu, jímž většinu vězněných Romů a Sintů odvezli do koncentračního tábora Auschwitz II – Birkenau. Malíkovou deportovali do tábora Auschwitz II – Birkenau z Brna posledním hromadným transportem Romů a Sintů z protektorátu, vypraveným 28. 1. 1944. V koncentračním táboře vykonávali zbytečné práce, například přesouvali těžké kameny z…
  • Hilda Laníková

    Jako prvního z rodiny zatkli na jaře 1942 Hildina otce. Odvezli ho do koncentračního tábora v Osvětimi a rodina se s ním více neshledala. Matka tak zůstala na péči o velkou rodinu sama a byla odkázána na příležitostnou práci a podporu obce. Na podzim roku 1942 internovali celou rodinu v takzvaném cikánském táboře Hodonín u Kunštátu. Hilda byla v té době malé děvčátko, proto si vzpomíná především na neustálý hlad a na špatné jídlo. Vypráví, že vězni museli pracovat, a to nejen dospělí, ale i…
  • Jan Bystřický

    Otec Jana Bystřického dělal povozníka na Kozí horce ve Vyškově.[1] Jako policejní náčelník tam působil otcův spolužák Veselý, který rodinu Bystřických upozornil,[2] že pro ně ráno nebo v noci přijde gestapo. Otec proto zabil dvě nebo tři prasata, rozčtvrtil je a maso rozdělil dětem do batohů. Poté se rodina skrývala v buchlovských lesích. Jednou šla matka s nejstarší sestrou a tetou do vesnice koupit chleba, ale zahlédl je koňský handlíř Rybníkář a zavolal gestapo. Rodina se právě schovávala…
  • Josefa Štěpánková

    Svědectví 1

    Jak říká, po příchodu Hitlera[1] už nesměli tuto obživu vykonávat a museli se usadit ve Žďáru, kde bydleli v maringotkách. Otec lámal kámen, matka vypomáhala v domácnostech a na polích. Josefa Štěpánková, které tehdy bylo čtrnáct let, pracovala u místního sedláka. V roce 1942 přišli uprostřed noci četníci ze Sloupu, přiměli je sbalit si jen to nejnutnější a odvezli je do Hodonínku. V té době už oba starší sourozenci bydleli v Brně, ale s rodiči a sestrou Jaroslavou odvezli četníci i tetu Josefy…
  • Karolina Kozáková-Vdolečková

    V roce 1939 rodiče našetřili dostatek peněz na to, aby si mohli pořídit dvoupokojový domek. Rodina se usadila ve Zdaboři[1] v jednom z pěti domů u silnice. Zde Karolina Kozáková-Vdolečková začala chodit do první třídy a starší sourozenci mohli nastálo navštěvovat školu v nedalekých Březových Horách.[2] Ve vesnici si rodina vybudovala solidní postavení a s ostatními udržovala dobré vztahy. Jednoho dne je místní četník přišel varovat před odvlečením do koncentračního tábora, doporučil jim, aby…
  • Marie Ondrášová

    Jednoho dne k nim přijelo nákladní auto a odvezlo je do Přerova, kde už bylo v budově školy shromážděno mnoho Romů. Tehdy šestnáctiletá Marie Ondrášová dostala za úkol dohlížet na čistotu. Zatímco ostatní Romové si o chystaných transportech řekli a stihli si na cestu připravit třeba chleba, sádlo nebo brambory, rodinu Ondrášových odjezd zastihl nepřipravenou. Po týdnu odvezli všechny Romy v nákladních vagonech zvaných prasečáky do Hodonína u Kunštátu. Odtamtud museli mladí v trojstupu…
  • Vlasta Danielová

    Svědectví 1

    Rodina si nepřipouštěla, že by se na ně mohly vztahovat podobné restrikce jako na Židy. Matka, Slovenka, prohlásila, že v nejhorším utečou na Slovensko, ale otec řekl, že nikoho nezabili, tak proč by utíkali. Bratry Izidora a Stanislava zanedlouho poslali na nucené práce – Izidora do Lince, odkud mohl každý měsíc domů na dovolenou, a Stanislava do Drážďan.[1] Okolní Romy začali odvážet roku 1942, hlavně ze Starého Města [u Uherského Hradiště] a vesměs do Hodonína u Kunštátu, ovšem Kierovy to…
  • Agnesa Horváthová

    Když jí bylo asi čtrnáct let,[1] vyhnali gardisté (včetně jednoho místního sedláka, který se k nim přidal) Romy z Chmeľova do lesa na Petič. Přestala chodit do školy, rodiče už byli starší a báli se ji pouštět do vesnice. V lese si sbili ze dřeva nuzný domek a vydrželi v něm asi rok; vzpomíná, že všude bylo samé bláto.[2] Rodina Ireny Krokové zůstala v Chmeľově, kde jim bylo dobře, protože pracovali u bohatých sedláků, u Sučků; Agnesa Horváthová na ně vzpomíná jako na hodné lidi. Další rok…
  • Aloisie Blumaierová

    Když Romy z okolí postupně odvezli do Hodonína [u Kunštátu], chtěla matka, aby odešli na Slovensko, kde byla situace klidnější než v protektorátě, jenže otec odmítl Bořitov opustit. Začátkem roku 1943 k nim domů přišli četníci z nedalekého městyse Černá Hora, řekli, ať si sbalí všechno, co unesou, a rodiče i s Aloisií a jejím mladším bratrem Františkem odvezli do Brna na jatka.[1] V maštali na slámě tam strávili tři dny a poté byli zařazeni do transportu[2] do tábora v Osvětimi. Když je po…
  • Alžběta Danielová

    Svědectví 2

    Když jí bylo 16 let, přestěhovala se s matkou a sourozenci, k nimž přibyla ještě malá sestřička, do bytu v Jateční ulici v Plzni-Doubravce. V roce 1942 sebrali celou širokou rodinu včetně babičky a čtyř matčiných sester Němci.[1] Mysleli si, že jdou na práci. Když je odváděli, lidé plakali. Na Denisově nábřeží v Plzni je fotografovali a brali jim otisky prstů, poté byli v budově školy na Jiráskově náměstí a následně je odvezli nákladním vlakem do Písku, odkud šli pěšky až do tábora v Letech u…
  • Anastázie Bystřická

    Pro rodinu přišli[1] četníci z obce Černotín, kde byla četnická stanice. Oznámili jim, že se mají sbalit, ale vzít si jen to nejnutnější, že se hned vrátí. V Černotíně na stanici je vyfotografovali a zapsali si nacionále. Odtamtud jeli do vězení v Hranicích, kam vozili i další romské rodiny, a potom do Olomouce, kde byli v nějaké budově, kterou Bystřická přirovnává třeba k soudu, kde jsou velké místnosti. Neví přesně, jak dlouho tam byli; znovu přibývali Romové z okolí, a nakonec je všechny…
  • Andrej Giňa

    Když bylo Giňovi asi šest let, přišli četníci s gardisty a řekli otci, že Romové se musí co nejrychleji vystěhovat z obce do místa zvaného Pod Hinteškou, vzdáleného dva až tři kilometry. Museli si rozebrat domy a sedláci jim převezli materiál, aby si mohli Pod Hinteškou vystavět provizorní obydlí. Giňa říká, že sedláci je zradili, protože podle domluvy jim měli domy také postavit. Vzpomíná na těžké životní podmínky na novém místě, na zimu a nedostatek šatstva, ale zejména na omezení pohybu,…
  • Andrej Kešel

    Andrej Kešel uvádí, že místní komisař měl na Romy vztek a že všichni v obci drželi s Němci. Romy nahlásili četníkům, kteří v roce 1940 [v této informaci se Kešel mýlí, odvody do pracovních táborů začínaly až v roce 1942 (ed.)] obklíčili dům a odvedli ho spolu s dalšími třemi muži do Michalovců. Trojici Romů kvůli zdravotním problémům zase pustili, ale Andrej Kešel skončil v pracovním táboře Revúca. Podle něho byl v Revúci zhruba stejný počet romských i neromských vězňů; byl tam i katolický…
  • Andrej Kišš

    Do tábora nucených prací odvedli Andreje Kišše podle jeho slov v sedmadvaceti nebo osmadvaceti letech.[1] V té době byl už ženatý a měl malou dceru. O pracovních táborech věděl, během roční vojenské služby viděl romské a židovské vězně v kamenolomu v obci Svätý Peter.[2] Kišš tehdy pracoval na melioracích u Vodních toků. V noci si tam pro Romy přijeli gardisti a odvezli je do Michalovců. Odtamtud Kišše převezli do pracovního tábora v Hanušovcích nad Topľou, kde ho poznal velitel gardy…
  • Anna Cinová

    Oba syny Anny Cinové odvedli četníci a gardisti do Prešova, mělo jít o něco podobného vojenskému odvodu. Jednoho z nich ze zdravotních důvodů propustili,[1] druhého syna, Jana, odvezli do tábora na Petiči. Pracoval na výstavbě železniční tratě v Lipníkách. Cinová popisuje podmínky internovaných, především hlad, těžkou práci a neustálé bití. Najíst jim dávali jednou denně, a tak synovi každý den ona nebo snacha nosila do tábora něco na přilepšenou. Sama si prací na poli u sedláků vydělala jen…
  • Anna Růžičková

    Přibližně v roce 1942 dostal otec Anny Růžičkové varování od policisty Ulricha[1] v Březových Horách, že "půjdou do lágru", a doporučil mu dát se k partyzánům. Otec to ale odmítl, protože každou chvíli čekali narození syna. Kvůli náletům pobývala rodina ve svém domě ve Zdaboři, který stál stranou u lesa. Jednoho rána ve 4 hodiny pro ně přijeli čeští četníci s kýmsi v německé uniformě a odvezli je do věznice v Příbrami, kde rozdělili Annu Růžičkovou s maminkou a otce s bratrem do různých cel.…
  • Anna Virágová

    Šest nebo sedm Romů z okolí obce Sklabiňa odvedli do tábora v Dubnici nad Váhom.[1] Byl mezi nimi i Jano, romský chlapec, se kterým Virágová vyrůstala a jenž se později vrátil domů. Bratr Anton musel za války narukovat[2] do slovenské armády, přestože ještě nedokončil vysokou školu. Šest měsíců byl v kasárnách v Ružomberku, pak ho odveleli na frontu do Ruska, kde strávil šest let, jak říká Virágová, byl tam zajat a s Rusy se prý dostal zpět na Slovensko, do Zvolena. Účastnil se [Slovenského…
  • Antónia Pustajová

    Rodinu Grosmírových stejně jako ostatní Židy jednou v noci z obce odvezli nákladními automobily a gardisti u nich už následujícího rána začali rabovat. Pustajová soudí, že kdyby Grosmírka věděla, že jejich majetek skončí v rukou gardistů, raději by to dala Romům, s nimiž Židé soucítili. Říká také, že Romové kvůli Židům plakali. Po jednom zátahu na partyzány a jejich podporovatele v přilehlých kopcích pozavírali Němci partyzány a celé romské rodiny v místní velké škole. Pustajová popisuje, že…
  • Antonie Kroková

    Až do deportace v roce 1942 rodina netušila o existenci táborů. Antonie Kroková říká, že vybírali rodiny smíšené,[1] a uvádí, že otec se pokusil postavit na odpor a napadl jednoho Němce. Shromáždili je na dvoře v Berouně, kde je vyfotografovali, vzali jim otisky prstů a zapsali si údaje. Na cestu si mohli vzít věci do 25 kilogramů váhy. Nákladními auty je pak společně s ostatními transportovali do koncentračního tábora v Letech; doprovázela je německá policie. V Letech rodina strávila devět…
  • Antonín Absolon

    Vzpomíná si, jak doma slýchal, že Romy zavírají do Hodonína, ale nevěnoval tomu pozornost. Jednoho březnového dne roku 1943 obklíčili němečtí vojáci v 5 hodin ráno domky Romů ve Slatině. Maminka pana Absolona uměla německy a s vojáky mluvila; tvrdili, že se domů zase vrátí. V policejních autech je odvezli do Brna na jatka a zavřeli je do chlévů. Spolu s Růžičkovými odvezli i babičku Marii a Antonína Nového – kteří potom zahynuli v Osvětimi – a také Antonínovy strýce (bratry Václava Růžičky)…
  • Antonín Hlaváček

    Antonín Hlaváček byl za války poslán do polepšovny v Opatovicích nad Labem. Dle svých slov proto, že byl uličník. V roce 1943 byl spolu s dalšími sedmi chlapci z polepšovny v Opatovicích odvezen protektorátními četníky do tábora v Letech u Písku.[1] Hlaváček vzpomíná, že si četníci v polepšovně vybrali chlapce podle barvy pleti, odvezli i jistého Procházku a Zikmunda, kteří byli sice snědí, ale také nebyli Romové, nýbrž světští. Z Let u Písku byl po měsíci propuštěn a uvězněn ve sběrném táboře…
  • Antonín Murka

    Svědectví 1

    Když se Murka 1. srpna 1942 vypravoval do práce, přišel pro něj četník a odvedl ho na nádraží v Lípě.[1] Tam se musel připojit k transportu z Vizovic do Hodonína [do takzvaného cikánského tábora]. Ve vagonu se setkal s příbuznými matky, které ve Vizovicích zatkli už o den dříve. Z vlaku vystoupili v obci Nedvědice a do tábora došli přes kopec pěšky. Po příjezdu nastal chaos, četníci vězně bili pendreky, aby je donutili seřadit se do pětic. Transportem přijel ze Želechovic i jistý Daniel s…
  • Antonín Vintr

    Rodina Antonína Vintra byla uvězněna v táboře v Letech u Písku,[1] s sebou si směli vzít jen to nejnutnější, ale všechny kufry museli nechat ve škole [v obci Lety u Písku], kde byli na dva dny ubytovaní před přidělením do tábora. Když do Let u Písku přijel transport Romů, ubytovali je nejdříve v místní škole, vozy jim spálili a koně rozdali sedlákům. Do tábora pak šli všichni jen v tom, co měli právě na sobě. Vintr vzpomíná, že jeho strýci vůz nespálili, ale v táboře ho používali na odvážení…
  • Bartoloměj Daniel

    Když Romové viděli, že odvážejí Židy, dostali také strach. Mezi lidmi se šířily různé historky, například že pro Židy chystají fašisté a hlinkovci nové místo, kde budou sídlit, ale pro Romy papírovou loď, aby se na moři utopili. Romové pak začali být neklidní a báli se o své děti. V obavách je utvrzovaly i útěky protektorátních Romů na Slovensko – nejprve je schovávali u sebe, ale když zesílily represe, museli se jít uprchlíci skrývat někam jinam. Rodina pana Daniela získávala informace…
  • Berta Berousková

    Svědectví 2

    Rodina měla domovské právo v Mezilesí u Pacova, kde jim starosta umožnil na pozemku nedaleko rybníka odstavit maringotky a postavit koním maštal. Otec s dědečkem pracovali v místním lese a koňmi tahali pokácené stromy z lesa. O rodině se informovali četníci z Pacova, starosta se za ně zaručil, ale i tak je později vyhledali jiní čeští policajti[1] a řekli jim, že se mají sbalit a pojedou na půl roku na práce do státního statku, odkud se pak zase vrátí zpátky. Cestou si je na hranici…
  • Bertín Demeter

    Bertín Demeter zmiňuje spolupráci strýce Petrese s Němci – udal členy vlastní rodiny. Popisuje, jak matka šla pěšky za Demeterovým starším bratrem zvaným Vašek do pracovního tábora Legaňa. Líčí dění ke konci války, boje mezi Rusy a Němci, včetně těch u Dukelského průsmyku se spoustou obětí na obou stranách.
  • Bohuslav Kýr

    Bohuslav Kýr začal v roce 1939 pracovat u firmy Baťa ve Zlíně jako dělník na stavbě trati do Vizovic. Po čase poslali zhruba šedesát dělníků do pracovního tábora v Linci, ale vyskytl se tam tyfus, a proto odtamtud utekl. V roce 1941 se dostal do Koblenze, kde si našel práci v továrně na šamot, avšak nelíbilo se mu tam a asi v listopadu, jak říká, opět utekl. Chytili ho na protektorátních hranicích, byl zatčen a uvězněn; propustili ho v lednu 1942.[1] Vrátil se do Strážnice k matce a začal…
  • Božena Pflegerová

    Božena Pflegerová vzpomíná, jak se v roce 1938 začalo proslýchat, že se bude dělat „soupis cigánů a kočujících lidí“. Otec donesl od starosty noviny, ve kterých se psalo o návrhu sterilizovat romské ženy, ale Masaryk prý návrh zamítl.[1] Nicméně „cigánské legitimace“ se vydávat začaly a dělaly se soupisy. Legitimaci dostali rodiče, bratr a jedna sestra Boženy Pflegerové, ačkoli už byli usazení. [Na začátku války] odešla Božena Pflegerová za sestrou do Prahy, kde se seznámila s Janem Čermákem a…
  • Božena Růžičková

    Když Růžičkovou odvezli z Lobče do Letů, byla těhotná. Romy transportovali[1] hromadně vlaky a po příjezdu je ostříhali dohola. Růžičková vzpomíná na ředitele,[2] který je nechal druhý den nastoupit a řekl jim: „Brána se před váma votevřela, brána se za váma zavřela – a votuď nemáte žádnej návrat.“ V táboře byly dřevěné baráky, vězni spali v postelích nad sebou a na přikrytí dostali deky. Táborovou kuchyni měl na starosti [dozorce Bedřich] Pešek, který vězně bil bejčákem třeba jen za to, že…
  • Božena Valdová

    Když se to, jak říká, chystalo [míní zatýkání a transporty], utekli do Lidečku na Valašsku, kde se skrývali u jednoho člověka[1] a později v lese. Místní četníci o nich věděli, ale nechávali je na pokoji. Až když na Herákovy přišlo udání, prý od jednoho Roma původem z Žeranovic, odvezli je četníci na základě zatykače na policejní ředitelství do Brna a odtamtud asi po měsíci do Hodonínku. Chodila s rodiči pracovat, roztloukali kamení na štěrk, a říká, že tam byly mírnější podmínky než potom v…
  • Dezider Daduč

    Když v roce 1939 začala válka, v Pozdišovcích se vlastně nic nedělo, vzpomíná pan Daduč. Němci pouze táhli na Ungvar čili Užhorod, na Rusko a Ukrajinu a Romové jim na tanky házeli kytky. První dva roky samostatného Slovenska byly prý ještě dobré; zlom nastal, když se v roce 1941 chopili moci gardisti. Téhož roku začali odvážet místní Židy. Jednomu z nich se podařilo dostat z vlaku, přidal se k partyzánům, získal hodnost poručíka a po válce odešel do Izraele. Po odvlečení Židů se Romové začali…
  • Eduard Holomek

    Vše se začalo zhoršovat s příchodem německých vojsk. Asi v roce 1941 přišel za Eduardem Holomkem jeho bývalý spolužák Cyril Dufek, který pocházel z německé rodiny, a oznámil mu, že Holomkovy pošlou do koncentračního tábora. Protože pracoval na úřadu práce, dokázal Eduardovi zařídit práci ve Vídni, tedy i výjimku z transportu. Holomek váhal, neboť dosud nikdy necestoval vlakem, a tak s ním Cyril Dufek poslal do Hodonína ještě jednoho spolužáka, který mu na cestě pomohl a ukázal mu, kterým vlakem…
  • Elena Lacková

    Svědectví 1

    Elena Lacková krátce popisuje, jak všechny Židy sebrali a odváželi a jak je Romové vyprovázeli. Místní Slováci se jen koukali z oken, Lacková usuzuje, že se nejspíš gardistů báli. Ona i její kamarádka Olga Englenderová plakaly, když se tehdy viděly naposledy. Olze se podařilo utéct z transportu, chtěla do Maďarska, ale na slovensko-maďarských hranicích ji zastřelili. Židovský majetek zabavili gardisté. Podle Eleny Lackové se Romové báli, že to s nimi dopadne stejně, hovoří o výhrůžkách…
  • Elena Lacková

    Svědectví 2

    Elena Lacková líčí, co znamenalo vyhlášení Slovenského státu pro Romy a jak nová opatření ovlivnila jejich dosavadní život. Romové čelili veřejným posměškům od neromských obyvatel, měli omezenou svobodu pohybu, nesměli se zdržovat mimo domovskou obec. Přišel bubeník a vybubnoval, že do Veľkého Šariše smějí jen mezi polednem a druhou odpoledne a že do vzdálenějšího a většího Prešova nemohou vůbec. Lacková zmiňuje vězeňský vůz, místními obyvateli přezdívaný Eržička, který projížděl Prešovem a…
  • Elena Lacková

    Svědectví 3

    Elena Lacková vypráví o mladém romském partyzánovi z obce Nižná Pisaná, který se dostal přes Polsko, Rusko a Ukrajinu do 1. československého armádního sboru [tzv. Svobodovy armády]. Lacková líčí boje u Dukelského průsmyku, kde byl tento muž zraněn granátem a přišel o ruku. Protože se u utržené ruky našly jeho papíry, uviděl pak na hřbitově na Dukle, kam jel zavzpomínat na kamarády, mezi jmény padlých i to svoje… Lacková uvádí, že ve Svobodově armádě bylo nemálo Romů a že jich také mnoho padlo;…
  • Elena Lacková

    Svědectví 4

    Z osady Veľký Šariš, kde Elena Lacková vyrůstala, odvedli Romy[1] do tzv. kávové armády. Podobně byli odvedeni Romové i z obce Stuľany. Museli stavět železnici a silnice. Lacková popisuje, jak se ve vojenském pracovním útvaru Romové vzbouřili, když nesměli na rozdíl od ostatních vojáků na Vánoce domů. Jako motiv vzpoury po válce popisovali i útlak ze strany vojenských dozorců, bití a verbální ponižování. Ze vzbouřenců z obce Veľký Šariš vzpomíná Lacková jmenovitě na Belku „tmavého“,[2]…
  • Emílie Danielová

    V roce 1942 odvezli Emílii Danielovou do Brna [do zemské donucovací pracovny v dnešní Lidické ulici (ed.)], ostříhali ji dohola – a jak sama říká, i pod pažema, všude – a odtamtud do Hodonína, kde vězňové roztloukali kameny na dláždění silnic. Četníci je bili, ale Emílie Danielová uvádí, že ještě horší byli Romové, kteří v táboře měli nějakou funkci. V Hodoníně se ji pokusil navštívit její manžel Hynek Daniel, ale nepustili ho za ní. Odešel s pláčem, na vrátnici jí směl nechat jen bochník…
  • František Holomek

    František Holomek byl zařazen do transportu 3. března 1943. Předtím pracoval ve Vídni, a tak ve Veselí nad Moravou zašel za strážníkem Samkem z Vracova s tím, že by se potřeboval vrátit do Vídně, kde má peníze. Samek mu však řekl, že musí jet, a tak se s celou rodinou – první ženou a jejich čtyřmi dětmi – dostavil k hostinci Na Lapači ve Veselí, odkud je převezli do sokolovny ve Starém Městě u Uherského Hradiště a potom vlakem přes Ostravu do Osvětimi. Po příjezdu[1] jim vytetovali čísla…
  • František Klempár

    František Klempár byl u odvodu v roce 1943. Zařadili ho sice k vojsku, ale do pracovního oddílu – stejně jako asi dvacet dalších Romů dostal uniformu, učil se, avšak neměl zbraň. Za tři měsíce přišli Němci a vybírali muže na frontu do Itálie.[1] František Klempár měl také odjet na frontu, jenže ho vrátili. Před Vánocemi totiž mužům rozdávali, jak říká, takové občanky – kdo tam měl zapsáno „slovenská národnost – rasa Cikán“, toho nevzali, ale Romy, kteří to takhle uvedeno neměli, poslali do…
  • František Kotliar

    Kotliar vzpomíná na neromského inženýra Diakovského[1] z Gelnice, který richnavským Romům za války dával práci. Vysvětloval proto [samosprávě], že je potřebuje, a tak je uchránil před pracovními tábory. Kotliar uvádí, že Romové v Richnavě unikli například ostříhání, což byl častý trest. Kotliar pomáhal otci, vyjmenovává, že dělal kramle, podkovy, hřebíky a podobně. Když deportovali Židy, rodina zůstala na holičkách, jak říká, a tak začal pracovat u sedláků na poli a kolem dobytka. Odměna v…
  • Františka Zimová

    Asi tři nebo čtyři mladé Romy z Kopčan odvedli do Dubnice [nad Váhom],[1] kde pracovali ve vápence. Šli tam namísto vojny, ale všichni se vrátili domů.[2] V Kopčanech bylo mezi Slováky hodně gardistů, s Romy zacházeli moc špatně, mlátili je pendreky, nutili je odklízet rukama výkaly ze země v osadě nebo museli stát hodinu bosí na sněhu. Jak Zimová říká, gardisti se chovali jak vředovitý neřádi. Muže jménem Galba z obce Gajary, který se do Kopčan přiženil a mohl být tak o tři roky starší než…
  • Gizela Dirová

    Gizela Dirová líčí, jak za války Němci s Romy špatně zacházeli, znásilňovali mladé dívky, všeho bylo málo, jídla i oblečení. Když její muž odjel na frontu, zůstala sama s ročním dítětem; bydlela s mužovým otcem a jeho partnerkou. Se synem na zádech chodila žebrat k Slovákům, říkala jim, že má muže na frontě, ale nejsou sezdaní, a tak nedostává podporu (žili jsme jen tak „na víru“, vysvětluje). Lidé byli hodní a živili je, věděli, že nemají co jíst. Mladí Romové chodívali Slovákům do lesa na…
  • Hedvika Heráková

    Prvního manžela Hedviky Herákové odvezli[1] i s jejich čtyřletým synem do cikánského tábora,[2] kde oba zahynuli. Ona sama unikla nařízenému transportu z obce Újezd, kde měli domek, díky tomu, že byla v pokročilém stadiu těhotenství. Skončila proto ve vazbě ve věznici policejního ředitelství v Brně, odkud ji odvezli do městské porodnice. Po porodu[3] ji znovu převezli do vězení a po měsíci ji s novorozeným synem pustili na svobodu. Říká, že syn ji tak dvakrát zachránil před utrpením, a možná i…
  • Helena Bílá

    Helena Bílá popisuje, že ve vsi žilo před válkou hodně Židů. Její otec docházel na výpomoc do rodiny místního řezníka. Jednoho dne však všechny odvezli ve vagonech pryč.[1] V Malých Kapušanech byli za války gardisti. Helena Bílá vzpomíná především na Maňkošovy. Jednoho Maňkoše[2] se báli, pokusil se znásilnit tetu Heleny Bílé. Do vsi si Romové netroufli vstoupit, z osady tam chodila jen její maminka, protože měla tak světlou pleť, že nevypadala jako Romka. Otce Heleny Bílé spolu s jeho bratry…
  • Helena Ondrášová

    Helena Ondrášová byla s matkou[1] a sourozenci[2] vězněna v takzvaném cikánském táboře v Hodoníně u Kunštátu. Jako nejvíce traumatizující popisuje Ondrášová samotný příchod do tábora. Všem ostříhali vlasy a hned první oholili dvouletou Helenu Ondrášovou, kterou držela v náručí plačící matka. Marně prosila, aby její dcery nestříhali, ale o vlasy přišla i sestra Hilda, která je měla dlouhé až ke kolenům. Malé děti byly v táboře ubytované s matkami, muži bydleli v jiné části tábora, ohrazené…
  • Helena Študiová

    Helena Študiová vzpomíná, že v době, kdy jejího muže odvedli do tábora, měli pět dětí. Celkem podle ní odvedli jedenáct Romů. Její muž byl odveden do Německa[1] a dobu jeho nepřítomnosti líčí jako období nouze a starostí, jak uživit děti. Manžel se asi po roce a půl vrátil domů v zbědovaném stavu – dovezl ho neromský Slovák, který vozil poštu z Prešova. Študiová uvádí, že její muž v táboře trpěl bitím, těžkou prací a hladověním; z hladu prý chtěli jíst i boty. Později si lidé jejího manžela,…
  • Ignác Zima

    Některým Romům z Moravy se podařilo uprchnout z protektorátu na Slovensko, takže se zachránili. Schovávali je i Slováci, například Kýra,[1] Frantu[2] nebo Karla[3] ze Svazu Romů [Svaz Cikánů-Romů]. Nejstaršího bratra Ignáce Zimy odvedli k vojsku a spolu s dalšími Romy – například s bratrem Františky Zimové Matějem – se v Rusku dostal zajetí. U partyzánů byli z místních Romů Palko,[4] dále Ferda[5] a také Izák.[6] Gardisté zacházeli s Romy hrozně. V zimě je třeba vytáhli z domu bosé na sníh,…
  • Imrich Bílý

    Romy z osady začali šikanovat gardisté, do jejichž řad vstoupili i místní sedláci z vesnice, například Juraj Foltýn s bratrem. Kromě bití, polévání vodou nebo močůvkou vzpomíná Bílý i na ponižující odvšivovací akci, kdy gardisti přijeli s tzv. parovňou a všechny je ostříhali dohola. V lesích kolem osady se skrývali partyzáni, mimo jiné se k nim dal i strýc Balamutas z matčiny strany. Romové je podporovali, což neuniklo pozornosti německých vojáků, kteří do osad chodili partyzány hledat. Bílý…
  • Imrich Daško

    Dvacetiletý Daško narukoval do slovenské armády v říjnu 1943 ve městě Podolínec, ale Romy a Židy tehdy vyhazovali z armády a dávali je, jak říká, do pracovního tábora.[1] S dalšími dvěma Romy měl proto pracovat na stavbě trati u města Stará Ľubovňa. Daško tam měl známého, slovenského vojáka, a tak namísto práce dostal službu u stráže. V armádě strávil tři a půl roku.[2] V táboře byl do prosince 1943, pak je pustili domů na dovolenou a po návratu probíhal nábor mužů na práci.[3] Odjet ovšem…
  • Irena Kroková

    Rodina Ireny Krokové zůstala za války ve Chmeľově, kde jim bylo dobře, protože pracovali u bohatých sedláků, u Sučků. Irena Kroková říká, že otec by se k partyzánům ani za celý svět nepřidal, protože to byl stejně jako ostatní Romové od nich výborný muzikant, a tak by si nebyli dělali ostudu, aby se špinaví a zavšivení flákali po lesích.
  • Irena Tomášová

    Pro rodinu Ireny Tomášové znamenal rok 1939 konec volnosti. K moci se dostali [Jozef] Tiso, Hlinkova strana a Hlinkova garda. Gardisti byli podle ní horší než gestapo, začali lidi pronásledovat. V Tolčemeši k nim patřil jistý Skľepár,[1] jeho tři synové Tomáš, Janko a Jura a jejich děti. Nosili černé oblečení, vysoké kožené holínky a začali Romy pronásledovat. Jeden z nich ji chtěl několikrát znásilnit, přitom mu před válkou chodila pomáhat. Uvádí, že právě to člověka bolelo – když jim…
  • Ján Bartoška

    O tom, že na území Slovenska jsou pracovní tábory a jaké v nich panují podmínky, se Ján Bartoška dozvěděl především od očitých svědků, jimž se odtamtud podařilo utéct. Pracovní tábory byly na východním i na středním Slovensku, ale obyvatele ze středního Slovenska vozili úmyslně až na východ, aby jim ztížili případný útěk. Do pracovního tábora se člověk mohl dostat například proto, že odporoval místnímu vysoce postavenému gardistovi. Jako příklad uvádí Bartoška podnikatele a gardistu Ľuptáka z…
  • Ján Cibula

    Ján Cibula líčí omezení, která v souvislosti s válkou dopadla na Romy, a ohrožení ze strany Němců. V době, kdy vychodil základní školu, už Romové nesměli studovat na gymnáziu, ale po otcově intervenci u ředitele gymnázia v Tisovci ho tam přijali. Na gymnázium chodil asi rok nebo dva, pak se začalo bojovat a musel zůstat doma. Cibula vypráví, že ve vsi měli sedláci na Romy vztek. Když přišli Němci a chystali se zničit místní romskou osadu,[1] sedláci se Romům posmívali. Ruští partyzáni, s nimiž…
  • Jan Horváth

    Jan Horváth byl v zhruba šestnácti letech povolán do Svidníku k odvodu, uvádí, že to bylo pravděpodobně v říjnu 1939, protože v tom čase se na polích sklízely brambory. Odvedeni byli pouze Romové. Horváth strávil zhruba půl roku v pracovním táboře Petič v Hanušovcích nad Topľou. Ženy a Horváthova matka jim tam tajně nosily jídlo. Jan Horváth vzpomíná na nižší počet Slováků mezi převážně romskými vězni, na nízké příděly jídla, mlácení, špínu, všudypřítomné vši a štěnice a také zmiňuje celodenní…
  • Jan Ištvan

    Jan Ištvan vzpomíná, že už když mu bylo 14 let, chodili za ním do školy četníci, aby si v Doubravici vyzvedl cikánskou legitimaci, ale nešel tam, protože měl kennkartu. Říká, že nějaký soupis[1] dělali četníci na příkaz protektorátních orgánů už v létě nebo na podzim 1942; Němcům pak posloužil jako podklad pro výběr osob [do transportů]. V březnu roku 1943 odvezli četníci rodinu vězeňským autem do Brna na jatka. Směli si vzít jen to nejnutnější. Janu Ištvanovi bylo tehdy 19 let. Po čtyřech…
  • Jan Ištván

    Když Jan Ištván nastoupil do školy, usadila se rodina v Kunštátu, kde měl otec domovské právo. Žili ve dvou propojených a dobře zařízených maringotkách. Bratři Josef a Bohouš zde pracovali v povoznictví. Jan Ištván pracoval u firmy Schmidt, pro kterou stavěl silnici a most v Kunštátě. Rodinu [po okupaci] v 39. roce Němci zaevidovali. Na podzim téhož roku varoval místní židovský obchodník s textilem Kohn[1] otce Jana Ištvána, že „je to špatné“, ať utečou. Sám obchodník prý uprchl, ale Ištvánovi…
  • Jan Růžička

    Jan Růžička byl už v roce 1940 totálně nasazen v Rakousku v továrně na výrobu munice Metall-Werke. Uvádí, že práci sabotovali. Utekl odtamtud domů, do obce Štěměchy, kde se skrýval a doktor Hůlka[1] mu tajně léčil zraněnou nohu. Pak ho zatkla německá policie v Jihlavě, kde už předtím zadrželi jeho manželku a dvě děti. Naložili je do vlaku a odvezli do Brna, kde je svlékli a ostříhali. Dva dny strávili bez šatů. Poté je od tří hodin ráno nakládali do vlaku; transport odjížděl ve tři hodiny…
  • Ján Tumi

    Ján Tumi sloužil jako voják v obci Oremov Laz. Mezi vojáky byli jen čtyři Romové. Jeden z nich byl Andro Boldi z Mišáně.[1] Poté je Němci propustili a byl doma. V roce 1944, když vypuklo [Slovenské národní] povstání, se dobrovolně v obci Valaská v hospodářské škole přihlásil k partyzánům. Byl tam ruský generál Černov, kapitán Michajlov a jejich zástupce Kozlov.[2] Mezi partyzány byly i ruské ženy, podle Tumiho byly lepší než muži, hnaly se kupředu jako oheň. Tumi s partyzány vyhodili most v…
  • Jolanka Kurejová

    [V roce 1942] místní Židy sebrali gardisti, nahnali je do vagonů pro dobytek a odvezli – ženy zvlášť, muže zvlášť, holčičky zvlášť a malé chlapce také, Jolanka Kurejová jim říká bucherici [nejspíš z jidiš výrazu bocher – chlapec]. Romové šli za nimi na nádraží a plakali pro ně. Zůstalo po nich mnoho zlata a nábytku, všechno, co si našetřili, jim sebrali gardisté. Jolanka Kurejová zmiňuje Andijovce,[1] jejichž tři synové se dali ke gardistům a v nákladních autech si pak navozili domů, co v…
  • Josef Jelínek

    Josef Jelínek bydlel teprve měsíc se snoubenkou a devítiměsíčním synem, když ho 15. 3. 1943 o půlnoci vytáhl z postele četník Vedra[1] s dvěma muži v kožených kabátech. Bez možnosti se rozloučit ho odvedli na nádraží, kde se ve vagonu shledal s celou svou rodinou. Noc strávili ve vagonu, hlídal je německý voják se samopalem; bylo jich tam 50 a pouze jedno vědro v rohu jako toaleta. Druhý den dojeli do Olomouce. Nákladními auty je odvezli do starého divadla.[2] Hlídal je tam četník J. Zezula z…
  • Jozef Abrahám

    V době, kdy Německo vtrhlo do Polska a začala válka [1. září 1939], sloužil Abrahám na vojně a spolu s celým 25. plukem byl v Polsku. Podle Abraháma se pak muselo stát něco mezi slovenským prezidentem a Němci, neboť slovenská armáda se stáhla a začala pouštět domů záložníky a ty, co už měli vojnu odslouženou. Domů se vrátil v listopadu [1939] a oženil se s Vilmou, která na něj po dobu, kdy byl na vojně, čekala. V roce 1941[1] si pro něj přišli do práce, v kasárnách v Trenčíně dostal uniformu a…
  • Jozef Diro

    Z bratrů byl Jozef Diro jediný, koho v roce 1942 odvedli k armádě. Hovoří o prvním, druhém a třetím odvodu, přičemž osmnáctiletého Dira zařadili hned do toho prvního, který probíhal ve městě Spišské Vlachy. Přestože doktorovi nahlásil, že nemá rodiče, je nemocný a chudý, prohlásili ho za schopného vojenské služby, zatímco jeho romské kamarády poslali jako neschopné služby do [takzvaného cikánského] pracovního tábora. Narukoval do Liptovského Mikuláše, poté šel do důstojnické školy v Prešově a…
  • Jozef Horváth

    V době, kdy Jozefa Horvátha odvedli do pracovního tábora, žil se ženou u tchána v Kapušanech, kde se mnozí Romové živili výnosným obchodem s prasaty. Zatknout ho přišel neromský známý z vesnice, který se stal členem Hlinkovy gardy. Tchán byl ušetřen, patrně vzhledem ke svému ekonomickému postavení. Přitom v Horváthově rodném Železníku se Romů zastali místní Slováci s odůvodněním, že pro ně Romové pracují. Horváth vypráví, že spolu s ním poslali z Kapušan do táborů kromě Romů i několik chudých…
  • Jozef Pešta

    Už v roce 1938 Pešta působil v generálním štábu v Košicích na Zemském vojenském velitelství u generála Lva Prchaly. Zde ho zastihla mobilizace. Jako motospojka pak objížděl na motorce různá místa a předával tajné zprávy – při vyhlášení mobilizace bylo potřeba obsadit maďarské hranice, a tak jel do obce Čečejovce a také do Užhorodu, Berehova a Mukačeva na Podkarpatské Rusi. Mezitím však Hitler Maďarsku slíbil postoupit jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus, a tak slovenští vojáci dostali rozkaz k…
  • Jozef Synů

    Když mu bylo asi sedmnáct nebo osmnáct, jak říká, spolu s dalšími romskými muži ho v noci z rodné obce odvedli příslušníci Hlinkovy gardy do tábora v Hanušovcích nad Topľou. Vzpomíná na špatné hygienické podmínky, všudypřítomné vši a štěnice, nedostatečné ošacení, těžkou práci, bití holemi, hlad a krádeže úrody na poli i za cenu tělesných trestů při prozrazení. Synů uvádí, že neměl kalhoty, chodil nahý a kolem sebe měl jen deku. V táboře probíhala výměna ošacení za jídlo – Romům, kteří dobře…
  • Jozefína Danielová

    Otec Jozefíny Danielové pracoval, o nic se nestaral a gardisté z Čár je nechali být, nic špatného jim ani jiným Romům v obci neudělali. Tam, kde tehdy byli Němci, nebylo dobře, říká, ale v Čárách Němci nebyli dlouho, a tak gardisti Romům sami od sebe neškodili. Romové však měli omezená práva – nemohli například jít do hospody nebo na zábavu; když chtěli k muzice, museli si udělat zábavu doma sami, vzpomíná Jozefína Danielová a dodává: „Mohl jsi být oblečený jako pán, mohl jsi být nevím co,…
  • Juliana Demeterová

    Juliana Demeterová popisuje, jak jednoho rána přijeli Němci, přikázali Romům, aby si sbalili peřiny, a všechny je odvezli. Rodiny rozdělili, muže odvezli někam na práci, ženy a děti naložili do transportu do Dubnice [nad Váhom]. V táboře byla velká bída, všichni spali ve velké místnosti na zemi, lidé umírali hlady a na tyfus. Julianě Demeterové zemřela na tyfus babička z matčiny strany a také synovec. Všechny je ostříhali, a když dostali vyrážku, mazali je neznámou mastí. Starší sestra Maria[1]…
  • Karel Holomek

    Karel Holomek se jako takzvaný cikánský míšenec vyhnul i se svojí sestrou Marcelínou deportace do koncentračního tábora Auschwitz II-Birkenau. Zachránila je maminka, která obě děti ukryla do bezpečí ke svým neromským příbuzným v různých obcích Slovácka. I otec Karla Holomka, Tomáš Holomek, byl deportace ušetřen. Pomohl mu svatobořický četník František Anger, který ve spolupráci s Klementem Bodou, inspektorem „brněnské kriminálky“ řídícím deportace takzvaných cikánů, a patrně i s pomocí dalších…
  • Katarína Barkóciová

    Katarína Barkóciová popisuje restrikce, kterým byli Romové za války na Slovensku vystaveni. Nesměli například cestovat vlakem, chodit do kina nebo na zábavy. Romové se proto bavili doma, ale i to bylo komplikované, protože se nesměli navštěvovat. Každý u sebe musel mít legitimaci, a pokud ji neměl, případně se při kontrole ukázalo, že je jinde než v místě svého bydliště, gardisti nebo četníci ho zbili. Kontroly chodily nejčastěji v noci. Barkóciová popisuje, že jednou zbili její sestřenici,…
  • Koloman Pompa

    V osmnácti letech narukoval Koloman Pompa k vojsku, ale v kasárnách byl jenom tři měsíce, pak ho odeslali do obce Harmanec a odtamtud ho s dalšími Slováky a Romy z [pracovních] táborů, kteří měli jako on zapsanou slovenskou národnost, poslali na frontu do Itálie. Romy, kteří měli uvedenou cikánskou národnost, vrátili zpět do [pracovních] táborů. Podle jeho slov tehdy národnost vypisovali notáři. V Itálii byl se svým bratrancem z Toporce a s jedním Romem z Levoče. Vzpomíná na událost, při níž se…
  • Koloman Sendrej

    Koloman Sendrej narukoval do slovenské armády 1. října 1942, působil na východě u polských hranic u obcí Palota a Medzilaborce. Poté co v srpnu [1944] vypuklo [Slovenské národní] povstání, Němci zajali 1. září celý prapor. Na rozkaz velitele Adamici museli vojáci odevzdat zbraně, sebrali jim papíry, v obci Michalovce je naložili do vagonů a přes Maďarsko a Vídeň je odvezli do Německa do lágru.[1] Ve vagonu se Sendrejem jel i Rom Dono z obce Tisovec, kterému se podařilo vyříznout do podlahy díru…
  • Ladislav Petík

    Ladislav Petík byl aktivním vojákem v [slovenské] armádě v Trnavě. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se přidal k partyzánům, mezi nimiž bylo hodně Romů. S partyzány byl v lesích celý měsíc. Kvůli nedostatku jídla stříleli vojenské koně a pekli je na rožni. Rozpouštěli sníh, aby získali vodu na pití. Dostali se k Banské Bystrici, odtamtud na Staré Hory, Ďumbier a Prašivou, kde byli zajati. V bojích padlo hodně Romů. Zajatce odvezli Němci do Německa, Petík jmenuje Ravensbrück a…
  • Ladislav Tancoš

    Ladislav Tancoš vzpomíná, jak komisaři v jejich vsi (podle něho se tehdy starostům říkalo komisaři) přišlo nařízení, aby poslal Romy do pracovního tábora na Petiči. Tancoš se táboru vyhnul, protože ho odvedli do [slovenské] armády. Absolvoval psychologické testy, uměl číst a psát, a tak ho poslali do Žiliny k protiletadlovým dělostřelcům. Spolu s ním tam byli i dva mladí Romové z obce Mirkovce.[1] Později přibyli další, celkem asi dvacet, a tak z nich vytvořili takzvanou cikánskou rotu. Po…
  • Leon Růžička

    Když v roce 1938 obsadili české pohraničí Němci, přestěhoval se patnáctiletý Leon s matkou Annou Růžičkovou a starším bratrem Frantou do Kladna, kde s bratrem pracovali u vysokých pecí v Poldině huti. Starší sourozenci už měli své rodiny a žili s nimi převážně v Peruci a Slavětíně. Leon Růžička vzpomíná na rok 1941 [ve skutečnosti rok 1943 (ed.)]: když se 6. března časně ráno vypravovali s bratrem do práce, přijelo gestapo a odvezlo je i s matkou v antonu na služebnu gestapa, takzvanou…
  • Luboš Horváth

    Po vypuknutí bojů psal učitel Markuš na lístečky zprávy, kde jsou Němci, co se děje ve vsi nebo co zaslechl, a Horváthův otec je nosil do lesa partyzánům. Když pak romské děti nesměly školu nadále navštěvovat, Luboš Horváth docházel po večerech do učitelova domu, kde ho Markuš tajně učil noty a látku probíranou ve škole; společně také hráli na housle. Když byli mužští členové rodiny odvedeni do obce Plaveč na nucené práce – kromě Lubošova otce také otcův švagr Jaňu, syn otcova strýce Valent a…
  • Margita Miková

    Miková vzpomíná, co vše Romové ve vsi po přijetí protiromských opatření nesměli, jakým trestům byli vystavováni při porušení nařízení – zmiňuje například řádění takzvané Pačajovy tajné policie a jejich auto zvané Eržička, do kterého Romy chytali.[1] Chudí Romové sbírali jahody nebo houby a chodili to prodávat do města; když je chytili, zmlátili je, ostříhali jim vlasy, vystříhali jim na hlavě kříž. Otci Mikové vzali gardisti živnost, ona sama si již nevzpomíná, zda šlo o rok 1941 nebo 1942. Ke…
  • Mária Bartošová

    Mária Bartošová šla ani ne dva týdny po porodu máchat pleny, když ji přepadlo sedm Němců a chtěli ji znásilnit. Zachránil ji švagr, shodou okolností také Němec, který už dvacet let žil na Slovensku. S vojáky promluvil německy a slíbil, že jim přivede jinou ženu. Mária Bartošová tak mohla utéct. O té druhé ženě bližší informace nesděluje, jen že ji Němci znásilňovali a pak ji zasáhla střepina při bombardování, takže zemřela. Po tomto traumatickém zážitku se Mária Bartošová ukrývala ve sklepě a…
  • Mária Danielová

    Po příchodu Němců už nesměla chodit do školy, pro Romy v obci platil zákaz jít do kina nebo na zábavu. Když ale Němci viděli, že je někdo lepší, tak ho pustili, na rozdíl od těch, kteří byli oškliví nebo špinaví, říká. Němci určili, že otec Márie Danielové bude na ostatní Romy v osadě, kterých bylo asi tři sta, dohlížet, aby tam byl pořádek. Němci totiž v obci nebyli, pouze tam dvakrát týdně dojížděli z Bratislavy na kontrolu do osady. Ty takzvaně lepší Romy, kteří žili tak jako rodina…
  • Mária Horváthová

    Mária Horváthová líčí, jak se matka Jana Horvátha[1] vypravila za synem do osmdesát kilometrů vzdáleného pracovního tábora, a protože pro něj neměla nic k snědku, dostala spoustu jídla od Máriiny matky a babičky. Po příchodu Němců [po potlačeném Slovenském národním povstání v roce 1944 (ed.)] musela rodina Márie Horváthové z Hunkovců odejít a majetek nechat na místě. Z jejich velkého domu udělali Němci nemocnici. Horváthová líčí, jaký měla jako mladé děvče z Němců strach. Ve vesnici…
  • Marie Nedvědová

    Marie Nedvědová píše, že o zařazení do transportu do poslední chvíle nevěděli. Romy včetně celé jejich rodiny shromáždili na nádraží v Příbrami, odkud jeli přeplněnými vagony do koncentračního tábora v Osvětimi. Vlak cestou nikde nestavěl, s sebou si nesměli nic vzít, ale žádné jídlo ani pití nedostali. Do Osvětimi přijeli k večeru, dozorci je z vagonů vyháněli jak dobytek a pak šli půl hodiny pěšky. Věděli, že je to tábor a že nepřežijí; už vstup na ně působil hrozně. Hned po příjezdu je…
  • Michal Demeter

    Z vesnice nejdřív deportovali Židy. Romům na příkaz [Jozefa] Tisa zbourali domy a vyhnali je k lesu, kde si museli postavit nové bydlení. Michal Demeter popisuje, že horší než Němci byli gardisti, kteří se v mučení lidí vyžívali. Otec pracoval v lese a byl i přes přímluvu vajdy, že se sám stará o malé děti, odveden do pracovního tábora v obci Hanušovce nad Topľou. Mladšího bratra se ujala teta, ale Michala nechali, ať se o sebe postará sám. Popisuje, jak se musel čtrnáct měsíců protloukat sám,…
  • Michal Konček

    V roce 1943 narukoval do armády a sloužil u Banské Bystrice. Romové z Necpalova byli tehdy uchráněni před vyhnáním z vesnice, Konček však připomíná vyhnání Romů z asi osmnáct kilometrů vzdálené osady Bodorová.[1] Romové tam žili hned u silnice, po níž jezdili exponenti Slovenského státu, a Konček se domnívá, že k ní Romové chodili žebrat, a proto je vystěhovali do polí, aby nebyli významným lidem na očích. Romy z Necpalova poslali[2] do pracovního tábora v Hanušovcích nad Topľou stavět trať,…
  • Klempárová

    Když od Němců přišel rozkaz k vystěhování Romů mimo obec, vyvezli je do lesa, ale lidé neměli v čem bydlet. Vesnický starosta proto dovolil, aby si pokáceli tenké stromy na stavbu kolib. Otec paní Klempárové byl už starý a ve vsi měl stranou od ostatních romských domů vilu. Měl se také vystěhovat, ale chtěl za vilu od obce velké peníze; když na to obec neměla, mohl v domě zůstat. Paní Klempárová s malým synem Cyrilem chtěla zůstat s ním, ale „proklatí Romové“, jak říká, šli za starostou a…
  • pan Fedák

    Pan Fedák říká, že v roce 1939 šel na [vojenské] cvičení, byla mobilizace; za dva měsíce ho poslali k Prachaticím, protože se zabíraly hranice.[1] Po návratu byl doma měsíc a opět ho vzali na vojnu, do takzvané kávové armády, kam brali jen Romy. Poté byl v táboře v Bystrém, kde stavěli most na budované železnici Prešov–Strážske. Z domova ho sebrali přímo gardisti, kteří nenáviděli Romy – Fedák říká, že „Cikán a onuce, to pro ně bylo jedno a totéž“. Brali toho, kdo byl nezaměstnaný, jenže tehdy…
  • pan Harčár

    Když přišli Němci a sebrali Romy, byl ještě dítě. Do pracovního tábora v Hanušovcích [nad Topľou] odvedli jeho šestnáctiletého bratra, otce ale nechali být, protože se za něj vesnice postavila. Říká, že někteří Romové v táborech neskončili, když byli slušní a místní se jich zastali. Ani otce Harčárovy budoucí manželky neodvedli. Matka se snažila vězněným nosit jídlo – buď se jí během čtrnácti dnů podařilo něco vydělat, nebo obstarala jídlo jinak. Například chodili sbírat na pole klásky, semleli…
  • paní Lolová-Demetrová

    Když krajem táhla fronta a všechno bylo vypálené, žila s mužem, malým synem a dalšími členy široké rodiny v kovárně; manželův otec byl obecní kovář. Mladý pár ale neměl soukromí, proto pro ně Vasil Demeter postavil domek. Paní Lolová-Demetrová chovala slepice a dbala o dobré vztahy s Romy i Neromy. Líčí spory se strýcem Petresem, mladším bratrem manželovy matky, který po jejích slepicích házel kamení. Dokonce poslal svou snachu, aby ji zbila, ale paní Lolová-Demetrová s ní, jak říká, vyrazila…
  • paní Slepčíková

    S rodiči a jejími čtyřmi dětmi ji internovali v táboře v Komárně. Ženy s dětmi byly ubytovány odděleně od mužů. Slepčíková líčí, jak byla jedna žena v táboře bezdůvodné zastřelena; jí vytrhli z uší náušnice. Popisuje také okolnosti propuštění z tábora, kdy je poznal údajný „nejvyšší z Košic“, který od nich před válkou kupoval zboží, a zařídil jejich návrat domů do Košic přeplněným vagonem. Otec paní Slepčíkové a její malý syn zemřeli po návratu z tábora. Zmiňuje, jak po válce v Košicích věšeli…
  • Olga Fečová

    Rodina Olgy Fečové bydlela za války dva kilometry od města.[1] Rodiče jí vyprávěli o bojích, hořícím městě, příchodu Němců a útěku mnohých Romů do lesa. Všem se útěk nezdařil, když potom Němci přišli do vsi, Romové je u sebe museli ubytovat. Romským mužům prý bylo za Němců dobře – Romové museli Němcům hrát a za to dostávali peníze. Zmiňuje chování Rusů i Němců k děvčatům, znásilňování, za které bývali vojáci na obou stranách stříleni. Líčí, že když se rodina ke konci války vrátila z úkrytu v…
  • Otto Baláž

    Jako dvacetiletý narukoval v roce 1941 do Trenčína. Romů bylo „u zbraní“ velmi málo, všechny dávali do táborů a do pracovních oddílů. Uvádí i další tři Romy, kteří s ním byli v armádě – bratranec Paľo,[1] Miklúš z Horelice[2] a Jano z Horelice.[3] Krátce po nástupu na vojnu byli společně s Balážem odveleni do Ruska. V polských Katovicích se Baláž setkal s ruskými zajatci, které Němci bili. Snažil se zajatcům pomoci a nanosil jim zbytky jídla z kuchyně, za to ho však málem zastřelili. Zastal se…
  • paní Synů

    Paní Synů líčí, jak v Košicích odvedli romské ženy do takzvané cihelny. Následoval transport vlakem do Německa, do Berlína – u blíže nespecifikovaných hranic prý přišel „nejvyšší z města“, řekl: „Vy jste naši Cikáni!“ a zařídil jejich transport zpět do obce Krásna nad Hornádom.[1] [1] Po válce se z ní stala městská část Košic.
  • Pavlína Nováková

    Rodina prý neměla tušení, co je to koncentrák. Když přišlo předvolání pro Pavlínu a její matku, byla zrovna zavřená na Cejlu,[1] protože utíkala z domu i ze školy; otce ani ostatní děti nepovolali. Obě odvezli na brněnská jatka a odtamtud do tábora v Hodoníně u Kunštátu. Otec měl ovšem dobré vztahy s českými četníky, kterým šil boty, a tak se mohly vrátit zpátky domů. V roce 1942 je však obě odvezly znovu na jatka, kde je drželi dva nebo tři týdny. Mezitím posbírali další Romy z Čech a Moravy,…
  • Šándor Mirga

    Starší bratr (nar. 1921) Šándora Mirgy narukoval, když Hitler podle jeho slov začal sbírat lidi. Později utekl od Němců k Rusům, po třech letech se dostal do americké armády. Domů se vrátil až dva roky po osvobození v americké uniformě a s mnoha vyznamenáními. Mirgův otec narukoval v roce 1941 a po návratu z fronty podporoval partyzány, chodil s nimi za bohatými sedláky a zabavovali jim potraviny – maso, mouku, brambory. Pak si pro otce přišlo gestapo a odvezli ho na štáb, kde ho zmlátili.…
  • Štefan Dudi

    Rodina Štefana Dudiho bydlela nedaleko Slovenské Volové v osadě pod kopcem Pahorok. Pan Dudi vzpomíná, jak u nich byli partyzáni, nechali si uvařit čaj a kávu a při odchodu podminovali most a vyhodili ho do vzduchu. Na Romy z osady tak padlo podezření, že jsou partyzáni, a Němci je odvezli do Humenného. Strávili noc v tamní škole a druhý den je vlakem odvezli do města Strážske, kde strávili další den v Červeném kříži. Skupinu rozdělili na muže a na ženy s dětmi, a protože Štefanovi Dudimu bylo…
  • Štefan Kočko

    Štefan Kočko uvádí, že do pracovních táborů odváděli jen neschopné Romy, ti schopní šli naopak do [slovenské] armády. Žádnou zkoušku absolvovat nemusel [pamětník Ladislav Tancoš, viz jeho svědectví v databázi, popisuje, že branci museli projít roztřiďovací psychologickou zkouškou (ed.)]. Kočko byl u odvodu v obci Levoča. Nejdříve bojoval po boku Němců v Rusku. Přišel o nejbližšího kamaráda – těžce raněný Rom z Michalovců Kočku prosil, ať ho zastřelí, aby se netrápil. Kočko jeho přání nerad…
  • Štefan Oláh

    Štefan Oláh narukoval do [slovenské] armády ve dvaadvaceti letech v říjnu 1943 v Liptovském Mikuláši. Odtamtud ho poslali do obce Dolný Kubín a pak na frontu. Dva měsíce bojoval na Krymu, po ústupu Němců se dostal na druhou stranu, k Rusům. V Baku a ve městě Usman [patrně Usmaň] prodělal parašutistický výcvik – absolvoval pět skoků s padákem z balonu a sedm seskoků z letadla. Poté ho poslali na frontu bojovat proti Němcům. Byl ve Lvově, následovaly boje v Karpatech, kde byl raněn do pravé ruky…
  • Tera Fabiánová

    Otec narukoval do [maďarské] armády[1] a bojoval na frontě, bratra odvezli na práci do Německa; Tera proto zůstala doma jen s matkou a sestrami. Vzpomíná, že když začali Židy odvážet do koncentračních táborů, bylo jí dvanáct nebo třináct, a tak si skoro nic nepamatuje, jen že jí bylo Židů líto. Farář pak Romy zavolal do kostela a dával jim poslední pomazání, všichni totiž počítali s tím, že budou další na řadě. Podle Tery Fabiánové se někteří Slováci dali k fašistům jen proto, aby zbohatli –…
  • Tibor Cico

    Podle Tibora Cica vybíral Romy do pracovního tábora romský starosta: koho chtěl, toho dal do tábora, koho nechtěl, nedal. On sám byl moc mladý, bylo mu dvanáct nebo třináct. Dědeček Tibora Cica byl ušetřen, protože romský starosta byl z dědečkova rodu, ale jeho otčíma do tábora odvedli. Brali dospělé muže a chtěli odvést i mladíky, kteří měli narukovat, jenomže to nepovolila vojenská správa, a tak je vzali na práci a po devíti měsících je propustili. Němci potom podle Tibora Cica sebrali Romy z…
  • Tibor Gombár

    Tibor Gombár byl v roce 1941 se slovenskou armádou v Sovětském svazu, kde je zajali kozáci, jejich kapitána Jaroslava[1] zabili a zajatce odvezli do tábora do Buzuluku. Gombár tam strávil dva nebo tři měsíce, popisuje bídu, kopání výkopů, vši, společné ubytování s Němci, Maďary, Rumuny, Poláky; on sám byl v četě s dalšími Romy. Uvádí, že kromě Ludvíka Svobody to byli také Klement Gottwald, Edvard Beneš a Gustáv Husák, kdo ustavili 1. československý armádní sbor. Gombár se měl stát výsadkářem,…
  • Tomáš Holomek

    Tomáš Holomek bydlel za okupace v obci Milotice v okrese Hodonín. V té době už byl ženatý a měl syna a dceru. Nemohl se živit jako právník, a tak pracoval v dolech; obsluhoval takzvanou honku, vozík, do kterého se rubalo uhlí. Práce byla fyzicky velice náročná. Po půl roce dostal místo v kanceláři ve sklárnách v Kyjově, kam dojížděl na kole. Rodiče deportovali ze Svatobořic v březnu[1] a o 14 dní později dostal do práce telegram od pana Mareše[2] z kriminální policie v Bartolomějské [v Praze],…
  • Tomáš Šubrt

    V [tzv. cikánském táboře v] Hodoníně byl tyfus, proto Tomáše Šubrta s manželkou Filomenou a dětmi Jaroslavem a Květoslavou deportovali z Brna[1] do Osvětimi.[2] Spolu s nimi byli v transportu i matka Tomáše Šubrta, jeho tchán a tchyně, tři bratři a jejich dvanáct dětí, sestra a švagr s pěti vlastními dětmi a dalšími asi dvanácti dětmi a také sestra z Kyjova, rodina Homolkových s pěti dětmi a dvěma vnuky. Jídlo a prádlo si měli vzít jen na dva dny, v Brně jim řekli, že vše ostatní budou mít…
  • Valéria Balážová

    [Svědectví Valérie Balážové se vztahuje jen k období po válce.] 
  • Vasil Demeter

    Vasil Demeter se do tábora zvaného Legaňa v Hanušovcích nad Topľou dostal na základě udání: strýc Petres četníkům řekl, že Demeterův otec je legionář a všichni synové komunisti. Doma byl jen Vasil, bratr Buger byl ve Svidníku a Polják byl s vojskem na frontě, proto sebrali jen jeho. Bylo léto,[1] musel se sbalit a rozloučit s rodiči. Jak říká, kdo nebyl politický, toho dali na Petič, politické dávali na Legaňu, což byl horší tábor, s více tresty.[2] Rodiče se dozvěděli, kde je, až za tři…
  • Verona Fečová

    Za války byla jejich rodině ponechána živnost, ale museli odevzdávat prasata a maso. Nikdo z rodiny nebyl odveden do pracovních táborů, mohli zůstat doma, ale museli u sebe nechat bydlet Němce. Fečová uvádí, že ke konci války u nich asi čtrnáct dní bydlel německý doktor a že mu její dcera a syn Jožko [Josef] zpívali, za což dostávali peníze. Popisuje, že doktor se k nim choval slušně, měl rád jejich děti, měl s nimi soucit.
  • Verona Giňová

    Giňová vzpomíná, že když začala válka, Slováci se jim posmívali: „Němci vás povražděj! Němci nemají rádi cikány!“ Giňovi si stejně jako ostatní romské rodiny museli na příkaz četníků své domy zbourat a vystěhovat se tři kilometry za obec, kde v nuzných přístřešcích přežívali do konce války. Muž Verony Giňové tam i nadále koval, chodívali k němu Slováci z obcí Jakubovany a Hubovce.[1] [1] Obec Hubovce nenalezena.
  • Viktor Samko

    Viktor Samko si vybavuje, že rodičům vzkázali, aby mu přinesli jídlo na cestu;[1] v jedenáct hodin odjeli z nádraží v Jelšavě vlakem do obce Plešivec, odtamtud do Šafárikova (od roku 1992 Tornaľa) a do Miškolce (maď. Miskolc, slov. Miškovec), kde byl dva dny zavřený v kasárnách. Z Miškolce je odvezli do Budapešti a nakonec do Komárna, kde strávil asi dva a půl měsíce v pevnosti Csillag Bőrtényi.[2] Popisuje, že se dole [v pevnosti] brodili po kolena v blátě a nad nimi chodila stráž. Poté je…
  • Vilma Abrahámová

    Abrahámová líčí, jak se dívky schovávaly pod postelemi, když Němci chodili po domech a hledali Romy. Na zem Romové naskládali peřiny a schovali pod ně mladá děvčata. Dívky si také vázaly šátky, aby byly ošklivé. Jednu starou Romku Němci chytili a tři ji znásilnili. V domě rodiny Vilmy Abrahámové se Němci ubytovali; donesli si peřiny, postele, ty jejich vyházeli a rodinu vyhnali ven. Skoro šest týdnů se pak museli schovávat v lesních bunkrech. Němci v osadě tři Romy zastřelili. Abrahámovou jeden…
  • Vlasta Danielová

    Svědectví 2

    Jako prvního z rodiny Kierových zatkli Izidora, odvezli ho na nucené práce do Lince, ale každý měsíc mohl jezdit domů. Zbytku rodiny se deportace zatím netýkaly. Četníci jim říkali, že rodiny, jako je ta jejich, odvážet nebudou, že berou jen potulné a nepracující. Když ale začali odvážet Židy, dostali strach, a protože matka byla Slovenka a měla tam příbuzné, chtěla, aby tam utekli. Otec však byl proti, říkal, že nikoho nezabili, tak proč by měli utíkat. Domky v osadě museli nakonec…
  • Vlasta Serynková

    V roce 1942 nahnali[1] celou rodinu v Plzni do školy a odvezli je do koncentračního tábora v Letech u Písku, kde je zapsali, vyfotografovali a vzali jim otisky prstů. Zjara je odtamtud transportovali do koncentračního tábora v Osvětimi,[2] což ale netušili – až později se dozvěděli, kde jsou. V jednom vagonu bylo až osmdesát lidí včetně dětí, s sebou měli jen to, co si oblékli, na cestu nedostali jídlo ani pití, děti plakaly žízní a hlady. Transport doprovázela česká policie a pak jej předala…
  • Vojtěch Demeter

    Gardisti se podle Demetera chovali jako gestapáci a Romy nenáviděli. Po příchodu Němců se Romové ze strachu asi tři týdny schovávali v lese vzdáleném od obce pět nebo šest kilometrů; Němci se totiž báli partyzánů, proto do lesa nechodili. Romové však neuposlechli varování partyzánů a vrátili se domů, protože věřili, že jim Němci nakonec nic neudělají. Byla to chyba – jednou přijela asi čtyři auta Němců a šestiletého Vojtěcha, dědečka a babičku hnali devět kilometrů pěšky do Humenného.…
  • Vojtěch Fabián

    V roce 1940 byl Vojtěch Fabián u odvodu ve Spišské Nové Vsi. Český doktor ho tehdy upozornil, že kvůli původu bude muset jít do takzvaného cikánského tábora. Fabián se tomu nebránil, jak říká, kam jdou ostatní Cikáni, tam půjdu já. Doktor ho ale varoval, že ho tam zabijí. Poradil mu, aby svůj původ zapřel. Vojtěch Fabián tak narukoval do armády k dělostřelcům, nikoli do pracovní roty zvané čokoládová armáda. Na východní frontu odjel 24. července 1941, krátce poté, co podle jeho slov vypukla 22.…
  • Vojtěch Grundza

    Němci obsadili Stropkov v noci někdy roku 1941 nebo 1942, kdy bylo Grundzovi sedmnáct nebo osmnáct let. Romy rozdělili do skupin – starší a nemocné pustili, ostatní odvezli do Hanušovců nad Topľou. V táboře byly tři bloky dřevěných baráků, v cimrách pro dvanáct lidí byli většinou Romové, například z Michalovců nebo od Trebišova, ale i vězňové neromského původu. Grundza líčí podmínky v táboře a vztahy mezi vězni. Popisuje, jak byl zabit muž, kterému říká parťák, poté co zaútočil holí na…
  • Zdena Holomková

    V roce 1943 přišli k Holomkovým četníci a řekli jim, že byli zařazeni do transportu. Z obce šly do transportu všechny romské rodiny. Starosta a ostatní o tom věděli, ale nemohli nic dělat; starosta prý říkal, že kdyby bylo na výběr, tak by je nechali doma. Romy shromáždili v sokolovně ve Starém Městě [u Uherského Hradiště], kde je četníci vyfotografovali, museli se vykoupat a ostříhali je. Naložili je do dobytčích vagonů, kde byli namačkaní, nedostali nic jíst ani pít a na záchod chodili do…
  • Zdeněk Daňhel

    Jako první byl z rodiny perzekvován nejstarší bratr Antonín, kterého deportovali do kárného pracovního tábora v Hodoníně. Pak odvezli strýce[1] přímo do koncentračního tábora v Osvětimi a otce a sestru Zdeňka Daňhela uvěznili v takzvaném cikánském táboře v Hodoníně. Na začátku roku 1943 přišli k Daňhelovým četníci a oznámili jim, že také zbývající členové rodiny budou odvezeni pryč. Zatýkání a následnou evidenci rodiny prováděla místní samospráva v čele se starostou, Daňhelovým brali otisky a…
  • Zdeněk Daniel

    Po vzniku protektorátu začaly změny. Romům byl například zakázán přístup k veřejné pumpě, a tak si z kolonie v Oslavanech chodili všichni pro vodu k Danielovým na dvůr. Obchodovat už nebylo možné, tatínek se přeorientoval na povoznictví, protože měl koně a vůz a pacholek dělal kočího. Už při prvních odvodech romských rodin začali rodiče pana Daniela činit náležité přípravy, například látky schovali u obchodníka, u kterého nakupovali, nábytek odvezli k mistrovi, k němuž chodil Zdeněk Daniel do…
  • Zora Horváthová

    Turňa nad Bodvou patřila za války Maďarsku. V srpnu 1944 odvedli Zořiny tři starší sestry – dvaadvacetiletou Ilonu, osmnáctiletou Brigitu a šestnáctiletou Zitu, vzali i strýcovu dceru. Rodičům řekli, že jdou na práci na cukrovou řepu, ale místo toho je odvedli do synagogy – Židé už byli tou dobou odvlečeni [do koncentračních táborů]. V synagoze shromáždili další lidi z jiných vesnic, pak je odvezli nákladním vozem na nádraží a naložili do vagonů. Jejich dům stál blízko trati, proto matka brzy…
  • Zuzana Tumiová

    Než vypukly boje, v roce 1941 nebo 1942, kopal její manžel tunely. Romové z Chyžného, kde s manželem bydleli, směli do vesnice jen na jednu hodinu denně. Když se zdrželi déle, ostříhali jim vlasy. Gardisté Romům v obci rozbourali domky a vyhnali je bydlet za vesnici k lesu. Vzpomíná, jaký předtím měli pěkný domek. Romové museli pracovat,[1] jezdili si pro ně vozy a Romové jim museli kopat takzvané dekungy. Tumiová doplňuje manželovo vyprávění o Rusovi, kterého u vesnice Močiar za Zvolenem,…

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru

Partneři

  • Muzeum romské kultury

Podporovatelé

  • Bader
  • GAČR
  • TCAOS