Zobrazit na mapě

pan Fedák

Pan Fedák (asi 1914, Hrabovec, pravděpodobně Hrabovec nad Laborcom, okres Humenné – rok úmrtí neznámý), křestní jméno neuvedeno

  • Abstrakt svědectví

    Pan Fedák říká, že v roce 1939 šel na [vojenské] cvičení, byla mobilizace; za dva měsíce ho poslali k Prachaticím, protože se zabíraly hranice.[1] Po návratu byl doma měsíc a opět ho vzali na vojnu, do takzvané kávové armády, kam brali jen Romy. Poté byl v táboře v Bystrém, kde stavěli most na budované železnici Prešov–Strážske. Z domova ho sebrali přímo gardisti, kteří nenáviděli Romy – Fedák říká, že „Cikán a onuce, to pro ně bylo jedno a totéž“. Brali toho, kdo byl nezaměstnaný, jenže tehdy Romy nikdo do práce nevzal. Kdo chtěl podle jeho slov sehnat práci, musel nejdříve koupit padesát nebo sto vajec či pěknou husu nebo slepici a podstrčit to Slovákovi, až potom ho možná zaměstnal. Když někde něco stavěli, o práci přišlo prosit třeba osmdesát nebo sto lidí, ale stavitel si vybral jen pět nebo deset mužů. V místech, kde byly lesy, se řezalo dříví do metrů. Za tři nebo čtyři metry nařezaného dříví si člověk vydělal osm nebo dvanáct korun na tři lidi.

    V pracovním táboře byl Fedák rok, internováni tam byli hlavně Romové, ze Slováků drželi v Bystrém ty, kteří byli proti gardistům. V táboře byli jen muži, romské ženy viděl Fedák v jiném lágru. Romů z Hrabovce tam bylo asi pětatřicet, vrátili se čtyři. S Fedákem tam byli také jeho tři švagři. Pracovali dvanáct hodin denně, jedli to, co našli na poli, řepnou nať, kradené brambory, na barákách to potom vařili na malých kamínkách. Když byla železnice dostavěná, pustili ty, co se dobře chovali, domů. Fedák se vrátil domů společně se švagry.

    Když nastala mobilizace proti [Slovenskému národnímu] povstání, účastnil se Fedák tažení proti partyzánům. Slováci se tehdy partyzánů báli, říkaly se o nich různé výmysly, například že vydloubávají oči, vyřezávají jazyky, rozřežou lidi, dají do nich kamení a zase je zašijí. Fedák jednou v lese na ruského partyzána narazil, byl ověšený medailemi a měl automat; on sám měl jen pušku. Bál se, ale musel s ním jít pod Ďumbier, kde měli partyzáni stanoviště. Bylo jich tam asi sto padesát, zrovna se myli, holili, k tomu jim hrála harmonika. Dostal jídlo a cigaretu. V noci Rusové vystřelovali barevné raketové signály, aby ostatní partyzáni věděli, kde jsou. Fedák měl strach, že je chytí vojáci, a litoval, že nešel podél potoka, ale lesem. Říká, že pak na koni přijel Čapajev,[2] přivedl s sebou z polské fronty asi padesát mužů a řekl, že mezi partyzány nesmí být ani jeden slovenský voják, protože došlo k nějaké zradě. Přijel tam však jeden Slovák z obce Ružomberok, Jozef Kormand, který dělal správce a rozuměl financím. Přidal se k partyzánům, utvořil legii s čistě slovenskými vojáky a dělal jim velitele; k jeho skupině se Fedák připojil. U Banské Bystrice narazili na německou přesilu a partyzáni se rozprchli. Fedák se společně s dalšími schovával v jámách u Svätého Kríže, kde je Němci obklíčili a našli. Zajatci museli jít bez jídla dva dny a jednu noc pěšky do Budapešti. Když procházeli vesnicemi, odkud někteří zajatci pocházeli, místní gardisté jich takto asi pět set takzvaně vyreklamovali. Fedák byl z východu a nikdo ho neznal, a tak pokračoval dále. Jeho žena netušila, co se s manželem děje – myslela si, že odjel do Ruska, je u partyzánů, že ho zajali nebo že je mrtvý.

    Fedák skončil v koncentračním táboře Mauthausen. Podle jeho slov „sbírali Židy, cikány ne, ale nakonec došlo i na Romy“. Pokud měl někdo světlou pleť, ten před Němci ještě jakž takž obstál, ale tmavých se nikdo na nic neptal. Museli kopat široké a asi třicet metrů hluboké zákopy proti tankům. Pracovali patnáct hodin denně, vraceli se v osm večer. Říkali jim, že pokud se někdo z nich opováží utéct, bude každý pátý vězeň zastřelen. K jídlu dostávali kousek chleba na tři dny. Na záchod se chodilo kolem kuchyně, a tak si prý někdy nabrali do kapes a za košili vyhozené zbytky – slupky od brambor, chleba, kosti nebo různé odkrojky; na baráku si to potom vařili. Cestou do práce také sbírali pampelišky na vaření.

    • [1] Demobilizace, zahájená po přijetí mnichovské dohody, byla ukončena už v prosinci 1938 a stav branné pohotovosti státu skončil 28. 2. 1939.
    • [2] Zřejmě tím myslí někoho z partyzánského oddílu Čapajev, pojmenovaného podle legendárního ruského vojáka Vasilije Ivanoviče Čapajeva.

    Jak citovat abstrakt

    Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 810-814 (ces), 815-818 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/fedak-fedak (cit. 14.4.2024)
  • Vznik svědectví

    Rozhovor s panem Fedákem[1] postrádá identifikační údaje, jako je přesné datum či místo pamětníkova narození. Informace zazněly nejspíše při loučení, kdy již magnetofon nenahrával, a editorka si ústně předaná data nezapamatovala. Pan Fedák uvádí v rozhovoru jako místo narození Hrabovec, editorka pak z pamětníkova příjmení a dialektu vyvodila, že šlo patrně o Hrabovec nad Laborcom. Rok narození odhadla na základě informace, že panu Fedákovi bylo v době setkání s ruským partyzánem, k němuž muselo dojít koncem roku 1944, třicet let.

    • [1] Křestní jméno není uvedeno.
  • Kde najdete toto svědectví

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru

Partneři

  • Muzeum romské kultury

Podporovatelé

  • Bader
  • GAČR
  • TCAOS