Zobrazit na mapě

Mgr. Elena Lacková

Elena Lacková (1921, Veľký Šariš, okres Prešov – 2003, Košice) byla romská spisovatelka, básnířka a dramatička, jedna z vůdčích osobností etnoemancipačního hnutí Romů na Slovensku. Poezii začala psát už před válkou jako školačka. Nadějnou tvorbu Eleny Lackové přerušila válka: týden před jejími osmnáctými narozeninami byl vyhlášen Slovenský stát a rodina začala čelit represím. V roce 1940 se provdala za Jozefa Lacka z Kapušan, který byl následně na rok odveden do tábora nucených prací Petič. V listopadu 1943 zažila s rodinou likvidaci jejich osady. 

Po válce vstoupili s manželem z přesvědčení do KSČ a začali se věnovat osvětové činnosti. V roce 1948 napsala svou první divadelní hru Hořící cikánský tábor o perzekuci Romů za druhé světové války, nacvičila ji s vlastním souborem a poté s ní objížděla celé Československo. Vychovala 5 dětí a ve svých 42 letech se přihlásila k dálkovému studiu na Fakultě novinařiny a osvěty Univerzity Karlovy, kde v roce 1970 jako první Romka ze Slovenska promovala. Bylo jí 49 let a tou dobou už měla devět vnoučat.

Lacková je autorkou řady textů, rozhlasových a divadelních her. Nejznámější je její autobiografie Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, která vzešla ze spolupráce s indoložkou a romistkou Milenou Hübschmannovou. Za Lackovou jezdila Hübschmannová v letech 1976 až 1984 a její vyprávění nahrávala v romštině. Přepsané, přeložené a redigované vzpomínky se podařilo vydat až v roce 1997 v nakladatelství Triáda.

Elena Lacková byla jako první romská osobnost oceněna vysokým státním vyznamenáním – Řádem Ľudovíta Štúra III. třídy, které jí udělil slovenský prezident Rudolf Schuster v roce 2001. Slovenský prezident ji rovněž vyznamenal pamětní medailí za celoživotní úsilí přiblížit hodnoty romského národa neromské společnosti a za umělecké ztvárnění holokaustu Romů.

  • Abstrakt svědectví

    Lacková uvádí, že před válkou žilo přímo v Šariši jedenáct židovských rodin, říkali jim Čhinde. Většinou vlastnili obchody či krčmy a prodávali nejrůznější zboží. S Židy vycházeli Romové lépe než se Slováky, vztahy byly založeny na vzájemné pomoci. Lacková chodila v sobotu zatápět rodině Žida Cajzlera [Zeisler, Zeisel], který měl obchod a hospodu, a dostávala za to chleba.[1] Cajzler měl pronajaté místnosti v šarišském zámku, v nichž sušil léčivé byliny, které sbírali Romové. Lacková s kamarádkou Ilonou–Husičkou pro něho od jara chodily na podběl, trnky, pelyněk a další byliny, ale zejména vzpomíná, jak všichni místní Romové sbírali lipový květ.

    Šarišští Židé nebyli všichni mezi sebou spříznění, ale velmi se navzájem podporovali. Lacková popisuje, že kromě Cajzlerových chodila pomáhat i vdově po Bergerovi, která měla obchod. Její babička tam každé ráno chodila popít trochu alkoholu, který jí „Bergerka“ dávala na dluh, byly totiž kamarádky. Dědeček, který pracoval ve mlýně, chodil po výplatě babiččinu útratu platit. Blízké vztahy ilustruje Lacková i tím, že když měla Bergerčina dcera pohřeb, šli ji vyprovodit všichni Romové.

    Vedle Lackových bydleli Englenderovi [Engländer], kteří také vlastnili obchod. Měli tři děti, jejich dvojčata se narodila ve stejném roce jako Lacková. Děti spolu kamarádily a maminka Eleny Lackové pro Englenderovy háčkovala, šila i zašívala děravé oblečení. Lacková vzpomíná také na židovskou učitelku, která jí nosila do školy svačiny. Ve třídě byla jediná Romka a od učitelky dostala každý den rohlík, chleba s máslem a někdy i koláč, jenže to pak nosila domů o jedenáct let mladší sestře Vilmě.

    Lacková říká, že před válkou Židé požívali mezi obyvateli úctu, Romové si po nich dokonce dávali jména. Jednomu chlapci, kterému zemřel otec a on sám už v sedmi letech uměl hrát na cimbál, říkali Cajzler, nikdo ho pod jeho vlastním jménem neznal. Jméno se dává po někom, kdo je bohatý nebo šťastný, kdo má mezi lidmi slovo, úctu, kdo nějak vyniká – nebo po někom, koho máme zkrátka rádi, vysvětluje Elena Lacková a dodává: My si se Židy rozuměli. Nikdy se nám neposmívali jako gádžové. Měli jsme v nich oporu. No a potom přišli gardisti — a konec!

    • [1] Plnila funkci takzvaného šabes-goje.

    Elena Lacková krátce popisuje, jak všechny Židy sebrali a odváželi a jak je Romové vyprovázeli. Místní Slováci se jen koukali z oken, Lacková usuzuje, že se nejspíš gardistů báli. Ona i její kamarádka Olga Englenderová plakaly, když se tehdy viděly naposledy. Olze se podařilo utéct z transportu, chtěla do Maďarska, ale na slovensko-maďarských hranicích ji zastřelili. Židovský majetek zabavili gardisté. Podle Eleny Lackové se Romové báli, že to s nimi dopadne stejně, hovoří o výhrůžkách gardistů, že Romové půjdou „na mejdlo a kolomaz“.

    Z rodiny Englenderových se z Osvětimi vrátil jen Olžin bratr Šani, vedle něhož Elena před válkou několik let seděla ve třídě. Přišel za Romy na Korpáš a řekl jim, co se stalo s Olgou. Přišel se s nimi rozloučit, měl v plánu odejít do Izraele. Elena Lacková už o něm nikdy neslyšela.

    Lacková mluví i o tom, jak po roce 1948 místní Slováci zničili šarišský zámek. Všechno rozebrali a na kopci zůstala jen kaplička.

    Jak citovat abstrakt

    Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni." Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 685–689 (cs), 690–693 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/elena-lackova-4 (cit. 14.4.2024)
  • Vznik svědectví

    Výpověď Eleny Lackové v romštině nahrála u ní doma v červenci 1998 (a následně přepsala a přeložila) Milena Hübschmannová. Tématem minimálně redigovaného rozhovoru byly vztahy mezi Židy a Romy před druhou světovou válkou.

  • Kde najdete toto svědectví

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru

Partneři

  • Muzeum romské kultury

Podporovatelé

  • Bader
  • GAČR
  • TCAOS