Zobrazit na mapě

Elena Lacková

Elena Lacková (1921, Veľký Šariš, okres Prešov – 2003, Košice) byla romská spisovatelka, básnířka a dramatička, jedna z vůdčích osobností etnoemancipačního hnutí Romů na Slovensku. Poezii začala psát už před válkou jako školačka. Nadějnou tvorbu Eleny Lackové přerušila válka: týden před jejími osmnáctými narozeninami byl vyhlášen Slovenský stát a rodina začala čelit represím. V roce 1940 se provdala za Jozefa Lacka z Kapušan, který byl následně na rok odveden do tábora nucených prací Petič. V listopadu 1943 zažila s rodinou likvidaci jejich osady.

Po válce vstoupili s manželem z přesvědčení do KSČ a začali se věnovat osvětové činnosti. V roce 1948 napsala svou první divadelní hru Hořící cikánský tábor o perzekuci Romů za druhé světové války, nacvičila ji s vlastním souborem a poté s ní objížděla celé Československo. Vychovala 5 dětí a ve svých 42 letech se přihlásila k dálkovému studiu na Fakultě novinařiny a osvěty Univerzity Karlovy, kde v roce 1970 jako první Romka ze Slovenska promovala. Bylo jí 49 let a tou dobou už měla devět vnoučat.

Lacková je autorkou řady textů, rozhlasových a divadelních her. Nejznámější je její autobiografie Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, která vzešla ze spolupráce s indoložkou a romistkou Milenou Hübschmannovou. Za Lackovou jezdila Hübschmannová v letech 1976 až 1984 a její vyprávění nahrávala v romštině. Přepsané, přeložené a redigované vzpomínky se podařilo vydat až v roce 1997 v nakladatelství Triáda.

Elena Lacková byla jako první romská osobnost oceněna vysokým státním vyznamenáním – Řádem Ľudovíta Štúra III. třídy, které jí udělil slovenský prezident Rudolf Schuster v roce 2001. Slovenský prezident ji rovněž vyznamenal pamětní medailí za celoživotní úsilí přiblížit hodnoty romského národa neromské společnosti a za umělecké ztvárnění holokaustu Romů.

  • Abstrakt svědectví

    Elena Lacková vzpomíná, jak ještě před začátkem bojů vyhnali gardisti Romy z Chmeľova do lesů. Po dotazu na romského partyzána jménem Oračko říká, že jí vyprávěl, že v partyzánské skupině s ním byli čtyři místní muži. Také zmiňuje hudebníky Horváthovce, kteří byli zabiti.[1]

    • [1] Podle Agnesy Horváthové se to stalo nejspíše při bombardování věznice v Prešově, viz její svědectví v databázi.

    Lacková popisuje, jaké protesty způsobilo rozhodnutí místního Slováka prodat Romům pozemek; dnes jich tam Romové vlastní řadu. Podle ní sedláci nechtěli, aby Romové bydleli ve vesnici, a soudí, že Romové si pozemky obhájili díky své neústupnosti.

    Jak citovat abstrakt

    Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni." Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 848-852 (ces), 853-857 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/elena-lackova-5 (cit. 19.6.2024)
  • Vznik svědectví

    Svědectví Eleny Lackové bylo zaznamenáno v roce 2000 při natáčení rozhovoru s Agnesou Horváthovou;[1] jejich vzájemný vztah není upřesněn. Natáčení se účastnila také Irena Kroková,[2] dobrá známá Eleny Lackové; právě v domě Ireny Krokové rozhovor probíhal.

    • [1] Viz její svědectví v databázi.
    • [2] Viz její svědectví v databázi.
  • Kde najdete toto svědectví

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru

Partneři

  • Muzeum romské kultury

Podporovatelé

  • Bader
  • GAČR
  • TCAOS