Mgr. Elena Lacková
Elena Lacková (1921, Veľký Šariš, okres Prešov – 2003, Košice) byla romská spisovatelka, básnířka a dramatička, jedna z vůdčích osobností etnoemancipačního hnutí Romů na Slovensku. Poezii začala psát už před válkou jako školačka. Nadějnou tvorbu Eleny Lackové přerušila válka: týden před jejími osmnáctými narozeninami byl vyhlášen Slovenský stát a rodina začala čelit represím. V roce 1940 se provdala za Jozefa Lacka z Kapušan, který byl následně na rok odveden do tábora nucených prací Petič. V listopadu 1943 zažila s rodinou likvidaci jejich osady.
Po válce vstoupili s manželem z přesvědčení do KSČ a začali se věnovat osvětové činnosti. V roce 1948 napsala svou první divadelní hru Hořící cikánský tábor o perzekuci Romů za druhé světové války, nacvičila ji s vlastním souborem a poté s ní objížděla celé Československo. Vychovala 5 dětí a ve svých 42 letech se přihlásila k dálkovému studiu na Fakultě novinařiny a osvěty Univerzity Karlovy, kde v roce 1970 jako první Romka ze Slovenska promovala. Bylo jí 49 let a tou dobou už měla devět vnoučat.
Lacková je autorkou řady textů, rozhlasových a divadelních her. Nejznámější je její autobiografie Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, která vzešla ze spolupráce s indoložkou a romistkou Milenou Hübschmannovou. Za Lackovou jezdila Hübschmannová v letech 1976 až 1984 a její vyprávění nahrávala v romštině. Přepsané, přeložené a redigované vzpomínky se podařilo vydat až v roce 1997 v nakladatelství Triáda.
Elena Lacková byla jako první romská osobnost oceněna vysokým státním vyznamenáním – Řádem Ľudovíta Štúra III. třídy, které jí udělil slovenský prezident Rudolf Schuster v roce 2001. Slovenský prezident ji rovněž vyznamenal pamětní medailí za celoživotní úsilí přiblížit hodnoty romského národa neromské společnosti a za umělecké ztvárnění holokaustu Romů.
-
Abstrakt svědectví
Elena Lacková vypráví o soužití Romů s neromskými obyvateli obce a o tom, jak byli vzájemně provázáni a potřebovali se. Její matka vyšívala selkám monogramy na povlečení, pletla pro ně a zašívala oblečení. Lacková chodila jako jediná romská dívka zpívat do Zpěvokolu, místního pěveckého souboru. Vzpomíná, že při vyhlášení Slovenského státu 14. března 1939 zvonily na kostele zvony aspoň dvě hodiny a sedláci volali, že se jim konečně otevře svět a budou mít vlastní stát. Pár dní poté utekla ze zkoušky Zpěvokolu s pláčem, protože na ni jeden kluk zakřičel, že [Romové] teď „půjdou na mejdlo“, a už se tam nikdy nevrátila.
Elena Lacková líčí, co znamenalo vyhlášení Slovenského státu pro Romy a jak nová opatření ovlivnila jejich dosavadní život. Romové čelili veřejným posměškům od neromských obyvatel, měli omezenou svobodu pohybu, nesměli se zdržovat mimo domovskou obec. Přišel bubeník a vybubnoval, že do Veľkého Šariše smějí jen mezi polednem a druhou odpoledne a že do vzdálenějšího a většího Prešova nemohou vůbec. Lacková zmiňuje vězeňský vůz, místními obyvateli přezdívaný Eržička, který projížděl Prešovem a svážel na četnickou stanici Romy, kteří zákaz porušili. Ženám za trest ostříhali vlasy na polovině hlavy, mužům na hlavě vyholili kříž.
Po svatbě se Lacková přistěhovala k manželovým rodičům do Kapušan a pomáhala tchyni, která pracovala u sedláků. V listopadu 1943 vyhnali četníci s gardisty v noci Romy ze Šariše, kde byla Lacková na návštěvě u rodičů s nemocným prvorozeným synem, na lesnatý kopec Korpáš vzdálený dva kilometry od obce. S sebou si směli vzít jen to, co pobrali. Když četníci začali bourat jejich dosavadní příbytky, řekli Eleninu otci, který byl romský starosta, že si s sebou mohou vzít i dřevo a plechy; z toho pak na Korpáši vybudovali nuzné chatrče.
Lacková zmiňuje pomoc, jíž se Romům dostávalo od slovenských sousedů. Když například její otec na Korpáši onemocněl zápalem plic, dostali pro něj od sedláků jídlo. Podobně když onemocněla dcerka Máňa, jedno z dvojčat, které porodila v roce 1944, a došla s oběma pěšky až do prešovské chudinské nemocnice, nechal je tam přes zákaz lékař pět dní a léčil dítě zdarma. Měsíc před koncem války však zemřelo druhé z dvojčat Eleny Lackové, dcerka Irena.
Jak citovat abstrakt
Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 97-103 (cs), 104-109 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/elena-lackova-3 (cit. 12.5.2024) -
Vznik svědectví
Rozhovory vznikaly v průběhu osmi let a staly se původně základem pro spisovatelčinu autobiografii Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, která obsahuje i kapitolu týkající se válečných osudů Eleny Lackové, její rodiny, rodné komunity šarišských Romů i komunity Romů z Kapušan, kam se přivdala.
Pro knihu Po židoch cigáni však editorka vybrala pouze vzpomínky na násilné vystěhování Romů z obce. Nevycházela přitom ze zredigované a zveřejněné české verze, ale vrátila se k romským originálům, které se měly stát v polovině osmdesátých let součástí nikdy nevydané publikace o válečných osudech Romů na Slovensku. Vyprávění Eleny Lackové proto publikovala v novém překladu a zpracované odlišným způsobem než v případě knižní autobiografie.
Popisovaná fakta patrně ne vždy odpovídají takovému časovému určení, jak ho uvádějí historikové. Například líčení o vyhlášení zákazu vstupu Romů do Prešova a odsun do tábora nucených prací jako trest za nedodržení nařízení nemohly proběhnout hned po vyhlášení Slovenského státu. Násilné odvody Romů do pracovního tábora v Hanušovcích nad Topľou totiž začaly na Prešovsku až v létě 1942.
-
Kde najdete toto svědectví
