Zobrazit na mapě

Tomáš Šubrt

Tomáš Šubrt (1901, Čeložnice, okres Hodonín – 1982)

  • Abstrakt svědectví

    V [tzv. cikánském táboře v] Hodoníně byl tyfus, proto Tomáše Šubrta s manželkou Filomenou a dětmi Jaroslavem a Květoslavou deportovali z Brna[1] do Osvětimi.[2] Spolu s nimi byli v transportu i matka Tomáše Šubrta, jeho tchán a tchyně, tři bratři a jejich dvanáct dětí, sestra a švagr s pěti vlastními dětmi a dalšími asi dvanácti dětmi a také sestra z Kyjova, rodina Homolkových s pěti dětmi a dvěma vnuky. Jídlo a prádlo si měli vzít jen na dva dny, v Brně jim řekli, že vše ostatní budou mít zajištěno, že v Osvětimi budou mít domov. Na cestu nedostali nic, jídlo ani pití, ale deportovaní v tomto transportu si mohli ponechat své věci. Kromě jídla se jim tak hodilo i šatstvo a obuv, které směňovali s Poláky za jídlo.

    Cesta v uzavřených nákladních vagonech trvala přibližně dvanáct hodin. Na hranice doprovázeli transport čeští policisté, pak ho převzali Němci. Po příjezdu vlak zastavil na vedlejší koleji na vysokém náspu, z něhož je házeli dolů, aby byl vlak rychle prázdný. Děti plakaly a jednoho z nich Němci zabili.[3] Seřazení do pětistupu šli tři kilometry pěšky do Birkenau.[4] V bráně tábora hrála vězeňská kapela, vzápětí byli zaskočeni mírou bestiality, když spatřili těla zavražděných vězňů, například muže s krumpáčem v hlavě nebo zastřeleného vězně.

    Tomáš Šubrt s rodinou byl na bloku číslo 9. Hned první večer Němci zabili devatenáctiletého Jaroslava Holomka ze Svatobořic. Kolem deváté vyšel ven, ale pak se nemohl zorientovat mezi bloky, a když se rozeběhl, zastřelili ho. Hlídka pak přišla do jejich bloku a sdělila jim, že když nevydají chlapcovo tělo, všechny je postřílejí. Tomáš Šubrt říká, že měli v úmyslu nevydat ho a připravit mu poslední cestu.

    Byl to rodinný tábor, v němž byli muži, ženy i děti pohromadě. Nejprve je všechny ostříhali a pak jim vytetovali [na předloktí vězeňská] čísla. Jídlo dostávali dvakrát denně, ráno čaj, kterému se říkalo hrbata, v poledne řepu. Děti měly jídlo o něco lepší. Směli si ponechat civilní oblečení, ale všude jim ho viditelně označili červenými kříži. Asi po devíti měsících ho dotrhali a chodili polonazí a bosí, takže pak dostávali označené civilní oblečení vězňů z nových transportů.

    Apel byl dvakrát denně, stát musely i děti. Když některý vězeň chyběl, stáli třeba do rána. Tomáš Šubrt vzpomíná na pokusy českých vězňů o útěk. Nejprve na skupinu šesti uprchlíků, v níž byl i syn jeho sestry z Hodonína a dva bratři z rodiny Holomkových. Po dopadení je odvezli do tábora, kde je mučili, oběsili a jejich těla nechali viset pro výstrahu ostatním; jejich rodinné příslušníky ubili.[5] Vězňové museli pracovat od půl sedmé do půl čtvrté. Z rodiny Tomáše Šubrta pracovali všichni, a to v táboře i mimo něj. Zmiňuje Vojtěcha a Marii Šubrtovy, které Němci ubili při práci; jejich šest dětí také zemřelo. Tomáš Šubrt říká, že vlastně neustále mysleli na smrt; většinou mluvili o tom, co s nimi bude, kdy na ně přijde řada a půjdou do plynu. Jednou při Blocksperre odvezli Němci polské Romy ze šestého a osmého bloku auty. Tvrdili jim, že je vezou domů, ale ráno se ukázalo, že je zplynovali.[6]

    Za nejstrašnější zážitek považuje situaci, kdy vězně z nově příchozího transportu vezli Němci rovnou do plynu. Matkám se snažili odebrat děti, ale ty je tiskly k sobě a šly na smrt s nimi. Koncem srpna [1944] ho vybrali do transportu a prošel tábory Buchenwald, Dora, Ellrich, Harzungen a Nordhausen, kde ho v polovině dubna 1945 osvobodila americká armáda.[7] Hromadným transportem neromských vězňů, který organizovala repatriační komise, se přes Prahu vrátil do Brna 19. července 1945. Vyprávění uzavírá konstatováním, že z rodiny nepřežil Osvětim nikdo.

    • [1] Transportem z 19. 3. 1943. (ed.)
    • [2] Koncentrační tábor Auschwitz II – Birkenau.
    • [3] Není zřejmé, zda dítě, nebo dospělého člena rodiny.
    • [4] Auschwitz II – Birkenau, kde byl takzvaný rodinný cikánský tábor.
    • [5] Dne 7. 5. 1943 uprchli Jaromír Daniel, narozen 1918 v Jalubí, Jan Daniel, narozen 1915 v Hodoníně, Antonín Holomek, narozen 1909 v Milokošti, Štěpán Holomek, narozen 1905 v Kyjově, Stanislav Holomek, narozen 1908 v Kyjově a Vincenc Vrba, narozen 1903 v Zálužanech. Prvních pět uprchlíků dopadli téhož dne, Vincence Vrbu až 14. 5. 1943. Všichni byli popraveni 22. 5. 1943. (ed.)
    • [6] Jednalo se o jednu z masových vražd polských Romů, nesouhlasí však označení bloků, které uvádí pamětník. (ed.)
    • [7] Podle potvrzení Mezinárodního střediska pro nacistické pronásledování v Bad Arolsen byl evidován v Buchenwaldu od 3. 8. 1944, v Doře od 17. 8. 1944 a v Mittelbau I u Nordhausenu od 1. 11. 1944. Posledně uvedený koncentrační tábor byl osvobozen 11. 4. 1945. (ed.)

    Jak citovat abstrakt

    Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 214-216. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/tomas-subrt (cit. 14.4.2024)
  • Vznik svědectví

    Vzpomínkové vyprávění je sestaveno na základě pamětníkových písemných odpovědí na dotazník, který v roce 1972 rozeslala Vlasta Kladivová bývalým vězňům cikánského tábora Auschwitz II – Birkenau.

  • Kde najdete toto svědectví

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru

Partneři

  • Muzeum romské kultury

Podporovatelé

  • Bader
  • GAČR
  • TCAOS