Anna Cinová
Anna Cinová (1902, Kapušany, okres Prešov – 1979, Prešov) vyrůstala u otčíma. Vychodila dvě třídy obecné školy, což tehdy nebylo u romských dětí obvyklé. V šestnácti letech se provdala za mladšího syna[1] Lackových, bohatých romských obchodníků s prasaty; sice pocházela z chudých poměrů, ale měla velmi světlou pleť, což zvyšovalo společenský status rodiny. Dva měsíce po svatbě manžel narukoval, po návratu z vojny začal se starším bratrem[2] obchodovat s prasaty. Při jedné hádce ho bratr udeřil do hlavy sukovicí a on na následky zranění zemřel. Vdova se dvěma syny pak pracovala jako služka u manželových příbuzných a dřela na poli u sedláků. Ačkoli se o ni ucházelo mnoho mužů, podruhé se vdala až na konci války, kdy už byli oba synové ženatí a jí bylo téměř třiačtyřicet. Po vlastních špatných zážitcích s otčímem nechtěla, aby její synové vyrůstali s nevlastním otcem. Vzala si vdovce Jozefa Cinu, který obchodoval se slepicemi – skupoval je od sedláků a z obce Stuľany chodil pěšky přes Kapušany do Prešova, kde je prodával na trhu. S druhým manželem často pobývala u své snachy Eleny Lackové a po jeho smrti se k ní na sídliště do Prešova natrvalo přestěhovala. Dva roky před smrtí se dobrovolně uchýlila do domova důchodců v Cemjatě, protože agilní snacha bývala často pryč.
[1] Jméno neuvedeno.
[2] Jméno neuvedeno.
-
Abstrakt svědectví
Oba syny Anny Cinové odvedli četníci a gardisti do Prešova, mělo jít o něco podobného vojenskému odvodu. Jednoho z nich ze zdravotních důvodů propustili,[1] druhého syna, Jana, odvezli do tábora na Petiči. Pracoval na výstavbě železniční tratě v Lipníkách. Cinová popisuje podmínky internovaných, především hlad, těžkou práci a neustálé bití. Najíst jim dávali jednou denně, a tak synovi každý den ona nebo snacha nosila do tábora něco na přilepšenou. Sama si prací na poli u sedláků vydělala jen pár korun, ale vypomáhala jí neromská přítelkyně, farářova hospodyně,[2] pro kterou sbírala lesní plody a na oplátku od ní dostávala mouku, chleba, brambory a podobně. Cinová zmiňuje starostu obce Stuľany, kde žil Jozef Cina: Romy z obce totiž starosta do tábora nevydal, a tak na Petič sice docházeli pracovat, ale na noc se směli vrátit domů. Vzpomíná také, jak sedláci na zábavě v obci Bystré zmlátili četníky z Petiče, protože na vlastní oči viděli, jak se v táboře zachází s lidmi. Anna Cinová vypráví o opakovaných útěcích syna Jana z tábora a připomíná, že mu pomáhali nejen Romové, ale i Slováci. Při jednom z útěků s ním byl i jeho bratranec, kterého četníci dopadli, svázali a u Chmeľova ho shodili z auta, kde na místě zemřel.[3] Cinová vzpomíná i na Romy v pracovním táboře Revúca, kteří donášeli na ostatní Romy četníkům.[4]
- [1] Jozef Lacko, manžel Eleny Lackové, měl od dětství zmrzačenou ruku, a tak potom na nádraží v Prešově skládal dřevěné uhlí (ed.).
- [2] Jméno není uvedeno.
- [3] Srov. svědectví Jozefa Horvátha v této databázi.
- [4] Vedení těchto táborů dostalo instrukci přímo od ministerstva vnitra, aby získávalo konfidenty z řad takzvaných zařazenců, kteří pak měli různé výhody a dostávali také finanční odměnu (ed.).
Anna Cinová připomíná jednoho Poláka,[1] který původně seděl za krádež, ale pak se dal ke gardistům a donášel četníkům, jenže když přišli Rusové, ostatní gardisty jim udal. Faráře z Kapušan, hodného člověka, zase nechal přeložit, ačkoli sedláci prosili, ať ho tam nechá dožít. Sedláci se Rusů báli, protože mnoho z nich skončilo na Sibiři, a tak Poláka nikdo neudal. Jak uvádí Cinová: „Potom ten Polák umřel. Sám od sebe. Nikdo ho nepotrestal. Ale Pán Bůh zná pravdu.“ Cinová v té době už v Kapušanech nebydlela, odstěhovala se za manželem do Stuľan, a ovdovělá snacha Elena odešla za matkou do Šariše.[2] Elena Lacková po válce upozornila na chování jednoho z místních četníků, který za války Romům škodil.[3] Podle Cinové byl poté četník propuštěn z práce.
- [1] Jméno není uvedeno.
- [2] Jozef Lacko zemřel na zauzlení střev (ed.).
- [3] Snacha Anny Cinové Elena Lacková pracovala do zrušení Prešovského kraje jako kulturní inspektorka na Krajském národním výboru v Prešově; tato funkce jí umožnila pomáhat Romům a upozorňovat na některá nepotrestaná válečná bezpráví (ed.).
Jak citovat abstrakt
Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 527-541 (ces), 542-555 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/anna-cinova (cit. 11.12.2024) -
Vznik svědectví
Vzpomínky Anny Cinové byly zaznamenávány při opakovaných návštěvách tazatelky u Eleny Lackové, její snachy. Vyprávění je téměř nezredigované a editorka upozorňuje, že jde o typickou ukázku takzvaného vakeriben či u jiných subetnických romských skupin divano – vyprávění skutečných příběhů, které častým opakováním nabyly formy specifického žánru romské slovesné kultury.
-
Kde najdete toto svědectví