Jolanka Kurejová

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Jolanka Kurejová pracovala asi od třinácti let v několika židovských rodinách – uklízela, myla podlahy, nosila vodu, dřevo a škubala husy, které pak Židé chodili „košerovat“. V sobotu ráno, o šábesu, jim chodila zatápět a nosila jim jídlo z pekárny. Do města, kde bydleli, chodívala z osady pěšky a bosa. Vyrůstala se dvěma sestrami a bratrem, otce si nepamatuje, a tak dávala vydělané peníze matce na živobytí. U Židů pracovali jen Romové – děvčata a ženy jako posluhovačky a služebné, muži jako nosiči: Židé měli obvykle obchod a potřebovali, aby jim někdo nosil pytle nebo kufry se zbožím. Těžké zboží vozil Židům romský starosta, který byl bohatý – měl koně a vůz. Před válkou bývala v Humenném synagoga, kterou pak zbourali.

  [V roce 1942] místní Židy sebrali gardisti, nahnali je do vagonů pro dobytek a odvezli – ženy zvlášť, muže zvlášť, holčičky zvlášť a malé chlapce také, Jolanka Kurejová jim říká bucherici [nejspíš z jidiš výrazu bocher – chlapec]. Romové šli za nimi na nádraží a plakali pro ně. Zůstalo po nich mnoho zlata a nábytku, všechno, co si našetřili, jim sebrali gardisté. Jolanka Kurejová zmiňuje Andijovce,[1] jejichž tři synové se dali ke gardistům a v nákladních autech si pak navozili domů, co v židovských domácnostech zbylo. Ona sama dostala od Andijových šaty a boty, aby nechodila bosa.[2]

  Po deportaci židovských rodin přišla o práci a chodila prodávat po vesnicích dříví, ovšem dostávala za to jen brambory – penězi totiž Romům platili jen Židé.

  Z místních Židů se zachránila rodina mlékařky z Podskalky, kterou u sebe schovala Jolančina teta Sokačka. V její chatrči v romské osadě žili až do konce války, pak odjeli do Palestiny. Jolanka Kurejová uvádí, že v osadě se ukrývalo víc Židů, nejlépe se však pamatuje právě na mlékařku. Přestože do osady chodívali gardisté, nikdo z Romů Židy neudal. Kurejová líčí, jak v mrazech vytáhli muže z postelí, bili je a pak odváděli do tábora, ale mlékařku nenašli.

  Romy do tábora vybíral bohatý romský starosta. Gardisté tehdy přišli do osady a zmlátili ho za to, že Romové kradli na poli z hladu brambory. Do tábora Petič v Hanušovcích tehdy spolu s ostatními odvedli i bratra a také budoucího švagra Jolanky Kurejové. Museli tam těžce pracovat, hladověli, byli často biti. Jolančin bratr utekl a přespával v lese, ale když jednou přišel domů, gardisté tam vtrhli, bratra před ní zbili a odvedli zpět do tábora. Znovu utekl, ukrýval se v lese a už ho nechytili. Později utekl do lesa i zbytek rodiny, postavili si koliby a žili tam.

  • [1] Rodinu Andijových.
  • [2] Jen několika židovským rodinám z Humenného a Podskalky se podařilo v roce 1940 vystěhovat legálně do Palestiny; zbylí Židé byli roku 1942 deportováni do Osvětimi. (ed.)

  V létě roku 1947 přepadli osadu v Podskalce banderovci. Romové spali venku, protože usnuli u otrhávání heřmánku, který sbírali a pak ho nosili do sběrny; za kilo dostávali sto deset korun ve staré měně. Jolanka Kurejová u sebe měla svého prvorozeného syna Milana, kterému bylo několik měsíců. Vypráví, že ji probudil manželův křik, že jsou tam Němci a vraždí Romy, ale Aladár Kurej ji hned opravuje: „To nebyli Němci, to byli Ukrajinci, rozumíš! Banderovci!“ Jolanka na to říká: „No tak německý Ukrajinci nebo ukrajinský Němci, zkrátka nás chtěli povraždit, a tak byli jako Němci!“ Vypráví, že vyskočila tak, jak byla, jen v kombiné, popadla syna v peřince a s ostatními utíkala kolem hřbitova k obci Hažín, jenže syn jí v tom zmatku vypadl z náručí a kutálel se z kopce dolů. Běžela pro něho, ale zastavili ji partyzáni. Jiná Romka jim vysvětlila, co se děje, a partyzáni potom svítili dítěti do očí, jestli žije. Když další Romce také vypadla dcera, nechala ji tam v panice ležet, ale jiní Romové ji sebrali. Partyzáni je pak odvezli do Hažína a schovali je v maštali. Romy, kteří zůstali v Podskalce, banderovci zmlátili a stříleli po nich, postřelili i Jolančina bratra. [Aladár Kurej doplňuje, že zranili sedm Romů. Jednoho nesli na zádech, zastavili je slovenští vojáci. Spolu s dalším Romem, kterému se říkalo Dandvalo, ho odvezli do města k identifikaci banderovců. Několik jich poznal, ale už neví, jaký byl jejich další osud.][1]

  Milan, syn Jolanky a Aladára Kurejových, zemřel následující zimu, když mu byl rok, na zápal plic. Jeho mladší bratr, také Milan, se narodil v roce 1951.

  [Kurejovi se v 50. letech odstěhovali do Čech a několik let žili v Českém Krumlově a v Českých Budějovicích. Později se s jediným synem vrátili na Slovensko do Podskalky, poté bydleli v Humenném. Jolanka Kurejová pracovala skoro třicet let v místní chemičce, Aladár Kurej byl pastýřem v Podskalce. V důchodu začal jako samouk vytvářet koláže – olejomalby krajin doplněné černobílými fotografiemi Romů. V době natáčení rozhovoru byl již vážně nemocný. (ed.)]

  • [1] Přepadení Podskalky a dalších lokalit na Slovensku banderovci v roce 1947 dokumentuje edice archivních dokumentů s názvem UPA vo svetle slovenských a českých dokumentov (1945–1948), kniha druhá: Rejd UРA do západnej Európy (1947): československá cesta. Letopis ukrajinskej povstaleckej armády, díl 53. Litopys UPA, Toronto – Lvov 2017, dostupné on-line: https://diasporiana.org.ua/wp-content/uploads/books/14942/file.pdf , cit. 8. 8. 2021.
    

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 704-710 (ces), 711-716 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/jolanka-kurejova (cit. 11.5.2024)

• Vznik svědectví

  Výpověď pamětnice v romštině nahrála v červenci 1998 Milena Hübschmannová; následně ji přepsala a přeložila. Rozhovor probíhal u Jolanky Kurejové doma, kde byl přítomen i její manžel Aladár Kurej, který krátce do rozhovoru vstoupil, a třináctiletá vnučka Denisa.

• Kde najdete toto svědectví

  Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945