Vojtěch Fabián

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Vojtěch Fabián měl světlou pleť, proto otec nevěřil, že je to jeho syn, a manželku podezříval, že dítě počala s jedním z Židů, kterých bylo ve Stropkově hodně. Bil oba, syna i ženu, a Vojtěchovi nadával, že je parchant.

  V roce 1940 byl Vojtěch Fabián u odvodu ve Spišské Nové Vsi. Český doktor ho tehdy upozornil, že kvůli původu bude muset jít do takzvaného cikánského tábora. Fabián se tomu nebránil, jak říká, kam jdou ostatní Cikáni, tam půjdu já. Doktor ho ale varoval, že ho tam zabijí. Poradil mu, aby svůj původ zapřel. Vojtěch Fabián tak narukoval do armády k dělostřelcům, nikoli do pracovní roty zvané čokoládová armáda.

  Na východní frontu odjel 24. července 1941, krátce poté, co podle jeho slov vypukla 22. července 1941 válka.[1] Vzpomíná na Bílou Cerekev,[2] kde strávili asi měsíc, a hlavně na krásnou sedmnáctiletou Rusku, kterou miloval, než je odveleli do Itálie.

  Na italské frontě strávil skoro dva roky, naučil se za tu dobu italsky, spolu s ním tam byli i jiní Romové se světlejší pletí a asi dva tisíce Slováků. V Itálii byli vojáci za trest, Němci totiž Slovákům v Rusku nevěřili, protože jich hodně přeběhlo na ruskou stranu, a tak je poslali do Itálie na práci. Jeli z Minsku šestnáct dní a nocí ve vagonech pro prasata, v Itálii pak pro Němce stavěli bunkry a dělali ty nejhorší práce. Dvakrát zažil bombardování, jednou o Velikonocích [1944 (ed.)] v Rocca Gorga [správně Roccagorga] zhruba sedmdesát kilometrů od Říma, kdy jich přežilo asi deset a kde také oplakal smrt nalezeného pejska, kterého měl u sebe. Následující bombardování 4. června u města Nogara bylo ještě horší, ze šesti set vojáků přežilo třicet sedm.

  Když ještě byl ve městě Roccagorga, chodil navštěvovat skupinu místních Romů, kteří žili v kamenných domcích vymazaných hlínou. Rozuměl jejich řeči a oni obdivovali jeho psa a hlavně kousky, které ho naučil. V Itálii však potkal i bohaté a, jak říká, inteligentní Romy, kteří měli krásné koně a krásná děvčata a putovali s vozy a maringotkami.

  Po příchodu k novému útvaru si Fabián všiml, že je v něm spousta Romů, které gardisti mlátili – například četař Baláš od Michalovců před Fabiánovýma očima napadl jednoho Roma z Buťan.[3] Fabián mu dal facku a pak šel za velitelem jménem Ňaňák, aby mu dal Romy z útvaru na starost. Že je Rom, ale prozradil vojákům až později. Zařídil, že dostali nové oblečení, mýdlo, deky, prostěradla a také zadržovanou poštu, ale vyžadoval disciplínu a pořádek. Nakonec už nejnebezpečnější práci, především odklízení spadlých a nevybuchlých bomb nákladními auty do moře, nedělali jenom Romové, ale i ostatní vojáci; hodně jich to roztrhalo nebo zmrzačilo. Fabián uvádí, že byli jako trestanci.

  Když se blížili Američané, už se o ně nikdo nestaral. Vojtěch Fabián se proto s vojáky, kterým velel, vydal na cestu domů. Prchali jenom v noci, přes den si dělali mapy. Ušli pěšky tisíc dvě stě šedesát kilometrů. Jedli to, co našli nebo ukradli – šunky, slaninu i farářovo prase. Jindy uviděli dva Němce pást ukradený či zabavený dobytek, naoko se s nimi dali do řeči, jednoho praštili po hlavě a utekli i s krávou. Na útěku ukradl několik koní a také osla, kterého stejně jako jednoho koně musel zastřelit, když se zvíře zranilo; stále je mu těžko u srdce, když si na to vzpomene.

  Mezi vojáky i veliteli měl dobrou pozici – uměl číst a psát, a tak jim například vyřizoval poštu. Nejen Romům, protože Slováci jako selští chlapci také mnohdy do školy moc nechodili a bývali negramotní.

  V armádě měl velitele, jehož bratr byl v Kurimě učitelem. Oženil se s Židovkou, která pracovala jako pošťačka, sám se stal gardistou a v Kurimě dokonce založil gardistickou skupinu. Manželku však neopustil, odstěhoval se s ní do Spišské Nové Vsi, kam Fabián narukoval. Když se potkali, učitel se bál, že je Fabián prozradí, ale on o tom nikomu neřekl. Chodil k nim každý den na jídlo a to, co jim dávali v kasárnách, nejedl.

  • [1] Ve skutečnosti Slovensko vstoupilo do války již 24. června.
  • [2] Bila Cerkva na Ukrajině.
  • [3] Patrně obec Bučany.

  Domů do Kurimy se Vojtěch Fabián vrátil 12. srpna [1944], dříve než vypuklo [Slovenské národní] povstání. Lidé doma si ale mysleli, že je mrtvý, a už za něj dali zvonit, protože tři nebo čtyři dny před ním se domů z Itálie vrátil romský voják z obce Porúbka a rodičům Vojtěcha Fabiána oznámil, že jejich syn nepřežil bombardování u Nogary, že ho tam viděl mrtvého.

  Vojtěch Fabián nastoupil na vojenskou akademii v Košicích, nechtělo se mu jít do civilu. Zapojil se do bojů s vlasovci a banderovci, kteří podle jeho slov prováděli takové věci, že byli horší než esesáci. Jednoho z banderovců jménem Burlak[1] prý honili šest týdnů až v Polsku, nakonec ho dopadli v Strečně.[2] Vojtěch Fabián Burlaku i s jeho milenkou hlídal deset týdnů v Banské Bystrici. Každý čtvrtek ho vozil z městských[3] do radvanských kasáren,[4] kde je vyšetřovali generálové [Pavol] Kuna[5] a Nosek.[6] Vojtěch Fabián také zmiňuje film Akce B[7] a říká, že nic v něm nebyla pravda.

  Při hledání banderovců nasazovali do bojů nezkušené aspiranty, kteří byli s Fabiánem na vojenské akademii v Košicích. Při jedné akci jich banderovci zastřelili třicet šest a jejich těla, neumytá a zkrvavená, ležela ještě tři dny poté v márnici nemocnice v Ružomberku, protože se čekalo na příjezd komise z Banské Bystrice. Mezitím dorazili pozůstalí, někteří i z Čech, jenže generál Kravčenko, který velel nemocnici, nařídil Fabiánovi, aby je k padlým nepouštěl. Pozůstalí však vylomili dveře, spatřili těla zastřelených v tom žalostném stavu a v emotivně vypjaté situaci zazněl na adresu Slováků z české strany výrok, který urazil generála Ludvíka, jehož syn byl mezi mrtvými. Generál všem pozůstalým podal ruku a omluvil se, jen jednomu muži ne – tomu, který křičel, že oni jsou česká inteligence, a [Slováci] jejich synům provedli tohle.

  Vyprávění uzavírá Vojtěch Fabián tím, že otec, který ho v dětství bil, byl na něj nakonec pyšný – kvůli uniformě a vojenské akademii.

  • [1] Burlak (ukrajinsky Burlaka), vlastním jménem Volodymyr Ščyhelskyj, jehož jednotka banderovců pronikla na Slovensko v červnu 1947, byl dopaden 3. září 1947, ale z vězení v Košicích uprchl.
  • [2] Burlaka byl po opětovném dopadení na Slovensku předán polským orgánům, dostal trest smrti a v roce 1949 byl popraven.
  • [3] Patrně tehdejší pěchotní kasárny na Horním náměstí.
  • [4] Tehdejší Pohronské neboli Radvanské kasárny.
  • [5] Účastník Slovenského národního povstání.
  • [6] Július Nosko, za Slovenského národního povstání náčelník štábu, po osvobození velel bojům proti banderovcům.
  • [7] Akce B (1951), tendenční celovečerní snímek vyrobený za spolupráce ministerstva národní obrany a ministerstva národní bezpečnosti.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 331-347 (ces), 348-361 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/vojtech-fabian-bela (cit. 11.5.2024)

• Vznik svědectví

  Vojtěch Fabián patřil k prvním mluvčím, od kterých se Milena Hübschmannová [1933–2005] učila romštinu, později byl hlavním poradcem při sestavování Romsko-českého slovníku (Praha, SPN 1991). Při různých sezeních zaznamenávala informace například k tématům svatba, křtiny, jazykové problémy, ovšem Fabián se opakovaně a spontánně vracel k vzpomínkám na válku. V knize je tak uveřejněna mozaika vzniklá spojením vybraných informací zachycených při sedmi rozhovorech, uskutečněných v letech 1974 až 1989, do jednoho celku. Úryvky nejsou řazeny chronologicky, ale věcně.

  Vojtěch Fabián prožil dětství a mládí v romské osadě v obci Kurima. Dědeček byl hudebník, otec, nádeník, pracoval deset let v kamenolomu pro židovského stavitele Chajima[1] – do chvíle, kdy pana Chajima zařadili do transportu do koncentračního tábora. Vojtěch Fabián pomáhal od raného mládí s obživou rodiny – ve čtrnácti letech jezdil do Prahy prodávat pasti na myši, ramínka a jiné drobné zboží. V Praze také zažil milostné dobrodružství s doktorkou z Dejvic, která byla o deset let starší a naučila ho číst a psát. V Kurimě posluhoval v židovských rodinách, jednomu obchodníkovi se smíšeným zbožím nosil pěšky balíky cigaret z Bardejova, s ostatními chlapci chodil otloukat jalovec, který prodávali za pár haléřů do sběrny. Ve škole moc času nestrávil, ale v průběhu života se mnohému sám naučil – jako dospělý sloužil na vojenském letišti v Praze-Kbelích, odkud odcházel do důchodu v hodnosti poručíka.
  

  • [1] Příjmení není uvedeno.

• Kde najdete toto svědectví

  Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945