Zobrazit na mapě

Marie Nedvědová

Marie Nedvědová, rozená Kovářová (1923 Bedlno, dnes část obce Jesenice v okrese Rakovník – rok úmrtí neznámý)

  • Abstrakt svědectví

    Otec Marie Nedvědové se jmenoval Václav Kovář, matka Božena byla za svobodna Serinková. Měli osm dětí, syny Filipa, Jaroslava, Lojzu, Pepíka, Edu a Roberta a dvě dcery, kromě Marie ještě Zdeňku.

    Marie Nedvědová píše, že o zařazení do transportu do poslední chvíle nevěděli. Romy včetně celé jejich rodiny shromáždili na nádraží v Příbrami, odkud jeli přeplněnými vagony do koncentračního tábora v Osvětimi. Vlak cestou nikde nestavěl, s sebou si nesměli nic vzít, ale žádné jídlo ani pití nedostali. Do Osvětimi přijeli k večeru, dozorci je z vagonů vyháněli jak dobytek a pak šli půl hodiny pěšky. Věděli, že je to tábor a že nepřežijí; už vstup na ně působil hrozně. Hned po příjezdu je ostříhali a ženy i muže společně zahnali do sprch, v nichž tekla jen studená voda. Vzápětí dostali tetování a pak zůstali zhruba týden v karanténě, kde také dostali vězeňské oblečení a dřeváky. Po karanténě rodinu ubytovali v bloku číslo 11, kde nebyla okna, jen ventilace. Dostali „koňské“ deky a spali na pryčnách nad sebou. Záchody v bloku nebyly, jen sudy, které se vynášely. Na bloku žilo podle Nedvědové 300 vězňů různých národností, především Čechů, Maďarů, Němců, Poláků a Romů. Apely probíhaly jednou denně, pokud někdo chyběl, trvaly klidně celý den a musely na ně i děti. Po apelu se šlo do práce mimo tábor, většinou nosili kamení z bouraček. Pracovalo se od osmi ráno do tří odpoledne a dozorci je bili a stříleli po nich.

    Jednou denně dostávali jídlo, krmnou řepu a deset deka chleba, na pití čaj z březových listů, káva nebyla. Lepší jídlo se dalo koupit v kantýně, ale Kovářovi neměli peníze, a nechodily jim ani balíčky, protože v lágru byla celá rodina.

    V lágru řádilo mnoho nemocí, Nedvědová uvádí tuberkulózu, katar, hlavní[1] i břišní tyfus, který sama prodělala. Ležela s ním v nemocnici, kde ovšem neměla žádnou péči a lékaři se nechovali k pacientům dobře. Odebrali jí krev, ale nerentgenovali ji ani ji neposlali na pokusy.

    Úmrtnost vězňů byla vysoká. Otce Marie Nedvědové ubili, matka s dvěma sourozenci zemřeli v plynové komoře, ostatní byli otráveni.[2] Nedvědová píše, že věděla, kde komory stojí i co se v nich děje. Popisuje, že když některý vězeň utekl, trest dopadl na celý blok – zavřeli ho a nikdo nesměl ven. Uprchlíka zastřelili a pak ho ukazovali jako odstrašující případ na jednotlivých blocích.

    Z Osvětimi jela transportem do Rabersbrík [patrně do koncentračního tábora Ravensbrück] a osvobození se dočkala 5. května 1945 v Hamburku. Píše, že Němci je nakonec odvezli až do Plzně.

    • [1] Patrně skvrnitý.
    • [2] Není nejasné, co je tím myšleno.

    Jak citovat abstrakt

    Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 194-195. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/marie-nedvedova-roz-kovarova (cit. 14.5.2024)
  • Vznik svědectví

    Výpověď sepsala 9. 10. 1987 sama Marie Nedvědová.

  • Kde najdete toto svědectví

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru

Partneři

  • Muzeum romské kultury

Podporovatelé

  • Bader
  • GAČR
  • TCAOS