Irena Tomášová

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Rodina Ireny Tomášové žila společně s dalšími čtyřmi rodinami, které byly spřízněné, v romské osadě v obci Tolčemeš. Celkem jich bylo šedesát dva. Tamní Romové měli dobré vztahy se slovenskými sousedy, jak Tomášová říká, u nich lidi nedělali rozdíl, byli na sebe navzájem zvyklí. Její rodina měla velký dvůr, každou neděli se u nich hrálo a místní sedláci přicházeli na návštěvu, tančilo se, zpívalo. Materiálně na tom byli nejlépe – nebydleli v chatrči, ale v domku s pokojem a kuchyní, měli tam podlahy, prosklené dveře, tři okna, velký dvůr; chovali slepice a prasata. Do školy chodila Irena Tomášová jen v zimě, jinak se musela starat o zvířata, pást husy a krávy. Bratr Karel byl velmi šikovný, ve škole měl samé jedničky. Bratr Dezider prý byl také chytrý, bratr Andrej se později stal důstojníkem.

  Její otec pocházel z Tolčemeše, a protože jeho sedm sester se provdalo do jiných vesnic, doma zůstal jen on. Později ovdověl a vychovával tři dcery. Matka pocházela z obce Kurima, ve dvaceti letech ovdověla a zůstala sama s dvěma dětmi; jedno z nich později zemřelo na neštovice. Rodiče Ireny Tomášové, matku a o patnáct let staršího otce, seznámila otcova sestra, která věděla, že v Kurimě žije vdova s dětmi.

  Otec pracoval jako kovář, zedník a také pálil cihly, na které si sám postavil pec. Ve vsi byl i slovenský kovář, lidé k němu ale nechtěli chodit, protože mu museli platit; tenkrát ani drobní sedláci moc peněz neměli. Na rozdíl od něj bral otec Ireny Tomášové od lidí mouku, máslo, slaninu. Uměl vyprávět pohádky a byl to velký muzikant – houslista a primáš. V mládí se učil hrát v Prešově od Farkašovců, výtečných muzikantů. Později se, už známý pod jménem Andriš, stal vyhlášeným hudebníkem po celém prešovském a bardejovském okrese. Chodíval hrát do Košic do rádia, měl svůj soubor – lidovou cimbálovou muziku. Matka Ireny Tomášové byla známá bylinkářka, byliny sušila na půdě a lidé za ní chodili zdaleka. Asi rok jimi léčila i manželovo koleno, které si poranil v opilosti. Irena Tomášová říká, že otec byl chytrý člověk, ale také velký pijan.

  Za první republiky byla bída – žádná práce, nebylo co jíst, chodilo se po žebrotě. Rodina Ireny Tomášové však hladem netrpěla, měli všeho dostatek, protože od jara do zimy pracovali u sedláka a dostávali za to brambory a obilí. V létě chodili do lesa sbírat jahody, maliny, bukvice, žaludy, heřmánek a lipový květ, které od nich v Prešově vykupoval „jejich“ Žid, jenž měl s nimi dobré vztahy, dokonce je i jejich domek fotografoval. Pomáhali také místní Židovce, která vlastnila obchod a hospodu. V sobotu, kdy Židé dodržovali šábes, jí Tomášová chodila například topit; vzpomíná na ni jako na hodnou paní.

  Pro rodinu Ireny Tomášové znamenal rok 1939 konec volnosti. K moci se dostali [Jozef] Tiso, Hlinkova strana a Hlinkova garda. Gardisti byli podle ní horší než gestapo, začali lidi pronásledovat. V Tolčemeši k nim patřil jistý Skľepár,[1] jeho tři synové Tomáš, Janko a Jura a jejich děti. Nosili černé oblečení, vysoké kožené holínky a začali Romy pronásledovat. Jeden z nich ji chtěl několikrát znásilnit, přitom mu před válkou chodila pomáhat. Uvádí, že právě to člověka bolelo – když jim ubližovali sousedi, s nimiž vyrostli a kteří je na rozdíl od Němců znali. Gardisti z vesnice je nenechali spát, chodili je v noci budit a pak bylo zle. Romové také nesměli chodit do města, nemohli si dojít ani na nákup. Později[2] bylo ještě hůře – museli si vlastníma rukama rozkopat domky a na vozech je odvezli pod les vzdálený tři kilometry od obce. Lidé z vesnice se báli něco říct, a tak mlčeli, i když Romy litovali.

  Rodina Ireny Tomášové nejprve spala venku, ale po čase otec postavil jednu místnost a vykopali si studnu, aby měli vodu. Brzy je ovšem začali pronásledovat Němci – jezdily tam hlídky až ze Sabinova, protože v Tolčemeši žádní Němci nebyli. Ve dne vždy někdo z Romů hlídal, a tak mohli ostatní utéct a ukrýt se na židovském hřbitově, jenomže jednou Němci přišli z druhé strany, Romy pochytali a všechny je ostříhali dohola. Potom chodili raději spát na půdu, aby je Němci v noci nenašli. Lidé z vesnice Romům tajně nosili jídlo a oblečení. V roce 1942 je zachránil slovenský velkostatkář Ondraš,[3] který měl s otcem Ireny Tomášové dobré vztahy. Všechny je zaměstnal na stavbě kravína a za práci dostávali tvaroh a mléko. Když se jednou vypravili do Prešova za „jejich“ Židem, zjistili, že ho už odvezli. Domů se nevrátila ani Židovka, které Tomášová chodívala o šábesu topit; jejího syna ale nechali být, oženil se totiž se Slovenkou a nechal se pokřtít.

  Romové byli jako vojáci mezi ostatními muži izolovaní – nesměli mít zbraně, byli oblečeni do černého a na hlavě nosili černé rádiovky. Kasárna měli v židovské synagoze a pobýval tam i Irenin budoucí manžel Štefan Tomáš. Seznámili se, když šla jednou s kamarádkou nakupovat do Sabinova a chytili je policajti. Na stanici jí spálili paruku, kterou nosila na oholené hlavě, a ještě jí dali ránu pendrekem. Známé ženy na ně čekaly venku, daly jim šátky, aby si měly čím zakrýt holou hlavu, a poradily jim cestu zadem, kolem lesa. Kopali tam vojáci, jeden z nich se s ní dal do řeči a začal za ní chodit. Jednou s sebou přivedl kamarády a jeden z nich se do ní zakoukal. Byl to její budoucí manžel Štefan Tomáš, pocházel z Čaklova a měl jen matku a tři sestry. Po Slovenském [národním] povstání byli všichni vojáci ze Sabinova propuštěni a Štefan Tomáš přišel rovnou k nim domů, ale otec mu nedovolil zůstat. Šel proto do lesa a přidal se k partyzánům. Asi po měsíci šli partyzáni do vsi pro potraviny a on se dovolil, jestli smí Irenu navštívit. Tehdy požádal Irenina otce o její ruku a už u nich zůstal. Druhý den partyzány v lese nenašel, a tak se v šatech Irenina bratra skrýval v lese, ona mu tam nosila jídlo a na noc chodil spát k nim domů.

  Rodina Ireny Tomášové také pomáhala partyzánům, matka jim vařila polévky a čaj, jedna teta si k sobě vzala nemocného partyzána a schovala ho v ženských šatech v peřinách. Jednou v noci přišlo asi osm partyzánů a chtěli, aby s nimi muži včetně Irenina manžela a bratra šli do Michaľan, kde vykradli vojenský sklad a odvezli odtamtud dva žebřiňáky plné bot, prádla, jídla a cukru.

  V neděli 15. srpna 1944 Romy obklíčili Němci. Ženy a děti dali stranou, muže a mladé ženy naložili na náklaďák, který pak po okolí nabíral další Romy. Sebrali i Irenu Tomášovou s manželem, bratra Karola se ženou a sestru Emu. Naložili je na nákladní auto a jezdili s nimi po okolí nabírat další Romy. V šest večer dorazili do Sabinova, kde je zavřeli do vězení; do rána nedostali jídlo ani pití a nevěděli, co s nimi bude. Při ranním nástupu je jeden četník z obce Terňa uklidňoval, že je odvezou, ale nebude to na dlouho, protože Rusové už jsou blízko. Naložili je do nákladních vagonů, které byly cítit po dobytku, a vezli je přes Pečovskou Novou Ves, Lipany a dále. Dojeli k poli, kde byl pracovní tábor Plaveč. Tam byly, jak říká, tři velké stodoly a tisíce lidí, samí zajatci, Rusové, Maďaři, Francouzi, Rumuni, Slováci. Muži a ženy byli zvlášť, spali ve čtyřech řadách na zemi na slámě, neměli pořádné oblečení ani boty, trpěli zimou. V šest hodin ráno už museli být nastoupení, k jídlu a pití dostali cikorku, kousek chleba a kousek koňáka, což jim mělo vydržet až do odpoledne. Lidé jim ale nechávali na polích zelí, brambory nebo mrkev, Romové si pro to pak tajně chodili a pekli si to nad ohněm. Muži kopali zákopy, káceli stromy, řezali dřevo, ženy to odnášely a čistily. Tomášová dostala lehčí práci – drny maskovala zákopy. Hlídal ji Polák, který na ni byl hodný a pomáhal jí, aby nemusela nosit nic těžkého, protože v té době byla těhotná. Po dvou měsících se rodiče dozvěděli, kde dcera je, přivezli jí kabát a boty a v neděli jim vozili jídlo.

  Němci, kteří je hlídali, jim příliš neubližovali, zákeřní byli dva, kteří si za cukroví vodili ženy do kapličky na poli. V noci ale do tábora přijížděli opilí němečtí vojáci a znásilňovali ženy. I ji si jednou vybrali, ale mezitím vypukl zmatek a šarže, která přišla, udělala pořádek.

  Ke konci pobytu jim z tábora pomohl jeden Němec, s kterým měli dobré vztahy. Říkal prý, Deutschland kaput a Ivan jde sem, a celé desetičlenné skupině, kterou měl na starosti, zařídil povolení jít domů na dovolenou. Cesta pěšky jim v polovině prosince trvala tři dny a tři noci, domů přišli celí potrhaní a zmrzlí. Tomášová ve čtvrtém měsíci těhotenství neměla co na nohy a doma pak dostala vysoké horečky. Až do Vánoc se ze strachu schovávali. Krátce po Novém roce, 3. ledna 1945, vyšel otec ven a vidí, že přišli Rusové. Manžel a bratr Ireny Tomášové se ještě přihlásili do brigády generála [Ludvíka] Svobody; bratr se domů vrátil na konci května, manžel o něco později. Tomášová porodila v sedmém měsíci holčičku, která byla nedovyvinutá a slabá a pár hodin po porodu umřela.

  • [1] Křestní jméno není uvedeno.
  • [2] Není řečeno kdy.
  • [3] Celé jméno není uvedeno.

  Manžel Ireny Tomášové musel na vojnu do Trnavy, protože měl odsloužený jen jeden rok vojenské služby. Tomášová nechtěla zůstat v Tolčemeši, protože nemohla lidem zapomenout, co Romům za války udělali, a tak se ještě v roce 1945 vydala do Prahy za bratrovou tetou a bratrancem z obce Kurim. Bydleli s nimi několik měsíců na Maninách, bratr si našel práci ve stavebnictví, Irena chodila přebírat prádlo, povlečení, prostěradla a ubrusy po Němcích a matce na Slovensko pak posílala balíky s oblečením, aby si matka prodejem vydělala peníze. Manžela později přeložili do Holešovic a v Praze se také vzali, ale již v červenci 1946 se přestěhovali do plzeňského kraje, kam je otcův příbuzný nalákal na práci a bydlení. S místními lidmi se rychle spřátelili, hodně jich také přišlo ze Slovenska. Její manžel byl fešák a prý o něm říkali, že vypadá jako Ital, ne jako Rom. Chodil hezky oblečený, rád tancoval, lidé k němu měli důvěru, a dokonce byl soudcem z lidu. Dvanáct let byl slévačem v Kovohutích, ale měl záduchu, a tak musel práci změnit – nejprve jezdil s ještěrkou,[1] ale ani to mu zdravotní stav nedovolil, a tak až do důchodu pracoval na nádraží ve skladu. Irena Tomášová uklízela u Českých drah a u ČSAD.

  Manželům Tomášovým se 29. srpna 1946 narodila dcera. Přijeli i rodiče ze Slovenska a už v s nimi v plzeňském kraji zůstali, protože dostali svůj byt. Tomášová měla s manželem celkem šest dětí, po dceři se narodil Mirek, poté Jarušek, který ale před Vánocemi ve třech měsících zemřel na střevní katar. V březnu 1949 umřel na záškrt i osmnáctiměsíční Mirek. V roce 1950 se narodila další dcera, v roce 1956 syn.

  Manželé Tomášovi rádi cestovali, měli ostatně volné jízdenky na autobus i na vlak. Jezdili do Polska, Německa, Bulharska, ale nejčastěji na Balaton, kde bývali každý rok. Manžel rád jezdil do Košic, ale Tomášová se nedokázala vrátit na místa, kde prožila dětství a válečné útrapy. V plzeňském kraji zažili krásné věci, měli peníze, našli si tam dobré přátele. Pochovala tam i rodiče, v roce 1982 bratra a o deset let později i manžela.

  • [1] Vysokozdvižný vozík.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: KRAMÁŘOVÁ, Jana a kol., (Ne)bolí. Vzpomínky Romů na válku a život po válce. 1. Praha: Člověk v tísni, společnost při České televizi, o.p.s., 2005, 25-41. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/irena-tomasova-dandvali (cit. 12.5.2024)

• Vznik svědectví

  Vyprávění bylo natočeno během návštěvy u Ireny Tomášové v roce 2004. Pro potřeby knižního vydání editoři text redakčně upravili.

• Kde najdete toto svědectví

  Jana Kramářová a kol. (eds): (Ne)bolí. Vzpomínky Romů na válku a život po válce