Knižní soubor vzpomínek Romů, jejichž vyprávění je časově členěno na období před válkou, válku a léta po válce, má dvě úvodní slova. Krátký text Zuzany Ramajzlové, koordinátorky projektu Pomoc při odškodnění romských obětí druhé světové války, osvětluje kontext vzniku knihy. Následuje historický nástin romistky Jany Kramářové o pronásledování Romů na Slovensku v letech 1939–1945 obohacený o kontext poválečné migrace Romů do Čech. Hlavní částí knihy jsou životní příběhy čtyř pamětnic a čtyř pamětníků, doplněné o fotografie z rodinných archivů a z natáčení. Všichni pamětníci i pamětnice se shodně narodili na Slovensku, kde také prožili válečné útrapy, a po roce 1945 se přestěhovali do Čech. 

Knihu uzavírá rozhovor s hlavní tazatelkou a editorkou knihy Janou Kramářovou a Jakubem Steinerem, jenž se zasloužil o úspěšné odškodnění Romů, kteří přežili válku. Rozhovor se týká jak okolností vzniku publikace, tak procesu odškodňování romských obětí holokaustu v České republice; několika větami se v něm zmiňují i výjimečné válečné osudy několika pamětnic a pamětníků, jejichž vyprávění se už do knihy nevešlo.

Rozhovory proběhly v různých lokalitách České republiky v letech 2001–2005 a tazatelé je nahrávali nejprve na diktafon, později je (z časových důvodů) zapisovali. S pamětnicemi i pamětníky proběhla vesměs dvě nebo tři setkání. První rozhovor byl primárně zaměřen na válečný osud, protože sloužil jako příloha k žádosti o odškodnění u Česko-německého fondu budoucnosti. Originály audionahrávek jsou uloženy v archivu Česko-německého fondu budoucnosti.

Z téměř 2000 žadatelek a žadatelů o odškodnění si pak editorka pro účely knihy vytipovala asi patnáct lidí, které oslovila s nabídkou dalšího zaznamenání jejich životního příběhu. S těmi, kteří projevili zájem, se pak setkala podruhé a ve dvou případech i potřetí, aby jejich vzpomínky rozšířila o vyprávění o období před začátkem války a také po roce 1945; doprovázel ji fotograf Martin Šimáček. Publikace obsahuje vysvětlivky pojmů použitých v textu.

Komunikačním jazykem rozhovorů byla čeština. Rozhovory byly vedeny v přirozeném domácím prostředí pamětníka.

Editorka knihy ponechává pro označení osob, které vykonávaly různé funkce v samosprávě, armádních či policejních složkách apod., pojmenování užité pamětnicemi či pamětníky (např. gardisti, četníci, Němci apod.), aniž zkoumá, zda je označení pro danou osobu přesné. V svědectvích ponechává takovou podobu jmen osob, jako jsou familiární jména, zdrobnělá jména nebo romské a neromské přezdívky, v jaké je užili pamětníci.