Antonie Kroková

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Otec se jmenoval Jan Vrba, matka Marie Serinková, sourozenci Jana, Josefa, Antonín, Jan, Josef, Marie – na jména ostatních si nepamatuje. Rodina bydlela v Berouně.

  Až do deportace v roce 1942 rodina netušila o existenci táborů. Antonie Kroková říká, že vybírali rodiny smíšené,[1] a uvádí, že otec se pokusil postavit na odpor a napadl jednoho Němce.

  Shromáždili je na dvoře v Berouně, kde je vyfotografovali, vzali jim otisky prstů a zapsali si údaje. Na cestu si mohli vzít věci do 25 kilogramů váhy. Nákladními auty je pak společně s ostatními transportovali do koncentračního tábora v Letech; doprovázela je německá policie.

  V Letech rodina strávila devět měsíců, pak je v dobytčácích odvezli do koncentračního tábora v Osvětimi. Z vlaku je vyhnali dozorci se psy, bili je a do tábora museli běžet. Vězně nejprve ostříhali, museli se umýt ve studené vodě a potom jim dali vězeňské oblečení a dřeváky; nakonec jim na levou ruku vytetovali číslo. Asi týden byli v karanténě, potom šla rodina na blok číslo 10. Barák neměl okna ani topení, na obou koncích byla vrata. Vězňů tam bylo asi sto, měli k dispozici tři záchody na konci bloku. Spalo se na palandách a každý měl dvě deky. Na apel chodili dvakrát denně, ráno a večer, trval zhruba hodinu a museli na něj všichni. Blokaři byli Němci.

  Jídlo, jak uvádí, dostávali třikrát denně, nejčastěji naběračku krmné řepy s bramborami ve slupce, také ovesné vločky či krmnou mrkev. K pití byla neslazená káva z melty. Lepší jídlo – například šneky – bylo možné koupit v kantýně, ale jejich rodina neměla peníze. Přístup k vodě měli jednou denně, ale nesměli si prát nebo se umývat. Antonie byla ještě dítě a říká, že děti sice nemusely chodit do práce, ale týrání neunikly. Musely například stát s nataženýma rukama, na něž jim dali papír a na něj písek. Kdo nevydržel stát nebo brečel, byl bit. V táboře řádilo mnoho nemocí, především tyfus, malárie a úplavice. Antonie dostala tyfus, vypadaly jí vlasy a dali ji do izolace na odděleném bloku, ale žádnou péči nedostala. Nemocní leželi na zemi, kolem byly kbelíky s vodou, ale nesměli se napít. Denně umíralo několik vězňů.

  Kolem tábora byly vykopané jámy, do nichž padali vězňové, kteří se pokusili o útěk. Dozorci je pak z jámy vytáhli a nechali je roztrhat psy. Některé postříleli a pak je na nosítkách nosili po táboře pro výstrahu ostatním. Trest za útěk vězňů dostal vždy celý blok.

  Antonie Kroková říká, že nejhorší pro ni byla chvíle, kdy stála před plynovou komorou. Zachránil ji[2] profesor z Prahy, jehož jméno si nepamatuje; v Praze totiž učil jejího bratra a bratrance a poznal ji.

  Antonie Kroková uvádí, že pak byla v táboře Birkenau [Auschwitz II – Birkenau], odtamtud ji převezli do Rábrsbriku [Ravensbrück], pak do Aušvic [Auschwitz] a do Vitimberku u Berlína [Wittenberg], kde se dočkala osvobození sovětskou armádou.

  • [1] Neupřesňuje, jak se to týkalo jich.
  • [2] Není uvedeno jakým způsobem.

  Děti bez rodičů se vracely domů vlakem s doprovodem, z ostatních dětí si vzpomíná na Ferdinanda Ševčíka z Plzně, Roberta Ševčíka z obce Brody,[1] na Alžbětu Serinkovou, Vlastu Serinkovou, Věru Šmídovou z Podbořan a na Gustava Serinka. Z celé jejich rodiny se domů nevrátil nikdo kromě ní.

  • [1] Patrně část obce Krásný Dvůr v okrese Louny.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. str. 172–173. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 172-173. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/antonie-krokova (cit. 12.5.2024)

• Vznik svědectví

  Vzpomínku pořízenou formou odpovědí na dotazník zapsal neznámý autor 7. 1. 1988.

• Kde najdete toto svědectví

  Ctibor Nečas (ed.): Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků