Zobrazit na mapě

Michal Demeter

Michal Demeter zvaný Mochnač (1933, Borov, okres Medzilaborce – rok úmrtí neznámý)

  • Abstrakt svědectví

    Michal Demeter vyrůstal v obci Borov[1] v muzikantské rodině. Žilo tam integrovaně pět romských rodin. Otec i děda byli kováři a Michal už jako kluk pomáhal v kovárně na dvoře tahat měch a pálit uhlí. Otec hrál na harmoniku a na basu. Michalovi bylo pět, když mu zemřela maminka, jeho bratrovi byl teprve rok. Od té doby žili bídně a měli často hlad. Do školy chodil jen dva měsíce. Chudé děti učitel neučil, dělaly pro něj pomocné práce – řezaly dříví, sekaly trávu, obstarávaly dobytek apod. Vzpomíná, jak mu dcera jedné paní ze vsi, které se staral o dobytek, ušila košili a kalhoty.

    • [1] Dnes část města Medzilaborce.

    Z vesnice nejdřív deportovali Židy. Romům na příkaz [Jozefa] Tisa zbourali domy a vyhnali je k lesu, kde si museli postavit nové bydlení. Michal Demeter popisuje, že horší než Němci byli gardisti, kteří se v mučení lidí vyžívali. Otec pracoval v lese a byl i přes přímluvu vajdy, že se sám stará o malé děti, odveden do pracovního tábora v obci Hanušovce nad Topľou. Mladšího bratra se ujala teta, ale Michala nechali, ať se o sebe postará sám. Popisuje, jak se musel čtrnáct měsíců protloukat sám, schovával se po lesích a trpěl hlady. Byl špinavý, zavšivený, chodil bos a jídlo kradl po půdách. Otec se pak v táboře zranil při pádu z mostu, byl jakožto práce neschopný propuštěn a vrátil se domů.

    Michal Demeter popisuje, že z tábora se podařilo uprchnout jeho jmenovci Michalovi,[1] vajdovu synovi. Němci si pro něj přišli, zbili ho a odtáhli zapřaženého za koněm do Medzilaborců, kde skončil zavřený ve sklepě.

    V lese se schovávali partyzáni a Michal Demeter jim spolu s jedním klukem a jednou holkou nosil jídlo a tabák. Předstírali, že chodí na dříví. Neměli boty, nohy si ovazovali hadry.

    Za války dostal tyfus. Vzpomíná, že všechny nemocné naházeli na vůz a odvezli je do nemocnice do Michalovců.

    Vypráví, že na konci války vesnici vyrabovali vojáci[2] a Romy z osady odvezli do obce Komanice, kde ve stodole přečkali závěrečné boje. S ruskými vojáky se vítali, z majetku jim nic nezbylo.

    • [1] Příjmení není uvedeno.
    • [2] Není uvedeno které armády.

    Otec si po válce našel novou ženu, která už měla syna, a hned roku 1945 odjel na zkoušku do Čech za prací. Vrátil se za tři týdny s dvěma velkými kufry šatstva a dalších věcí a byl nadšen tím, jak jim Češi pomáhali, když řekli, odkud jsou. Ještě téhož roku proto odjeli do Čech a spolu s další rodinou se přihlásili na práci na statku v Chrudimi. Michal Demeter vzpomíná, že tehdy chodil v dřevákách a že měl na starosti krávu, býka, koně a vyvážení hnoje. Učil se rychle česky. Po devíti měsících odešli ze statku do obce Kopisty u Mostu, kde dostali od národního výboru byt.

    V Mostě se poznal s manželkou Julianou, které bylo teprve 16 let, a brzy se vzali. Když Julianini rodiče viděli, že Michal je pracovitý, se sňatkem se smířili. Otec Michala Demetera však nechtěl zůstat v Mostě, a tak se celá rodina přestěhovala do Prahy, kde už v Kobylisích bydlel pamětníkův nevlastní bratr. Začali pracovat na stavbě ve Vysočanech a po měsíci nabídl mistr mladým manželům bydlení na ubytovně a práci v podolské vodárně, kde vozili písek. Nakonec se k nim přistěhoval i zbytek rodiny a bydleli všichni pohromadě.

    V osmnácti letech musel na vojnu a sloužil tři roky u [pomocného] technického praporu. Tou dobou měl už dva syny. Sloužil v Rumburku, v Týništi nad Orlicí, v Žamberku, v Náchodě a také osm měsíců v strážním oddíle ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. S manželkou si psali dopisy v romštině, ale protože neuměl psát ani číst, pomáhal mu s korespondencí jeden světský.

    Po návratu z vojny bydleli ještě rok v Podolí, než se přestěhovali do většího bytu v Braníku. Michal Demeter popisuje počáteční nedůvěru sousedů k novým romským nájemníkům. Nakonec tam strávili podstatnou část svého života. Narodily se jim další čtyři děti – celkem vychovali tři syny a tři dcery. Demeter pracoval [ve vojenském stavebním podniku] Posista na Smíchově a až do důchodu 25 let kopal v plynárně.

    V roce 2001 se museli kvůli rekonstrukci z bytu vystěhovat. Nábytek si uložili do sklepa a měli se za osm měsíců vrátit, ale nové nájemné bylo moc vysoké a nábytek jim ve sklepě mezitím shnil. Útočiště našli u syna, pak získali místo v jednom pražském domě s pečovatelskou službou, ale úplně si tam nezvykli. Kdybych si mohl něco přát, říká Michal Demeter, byl by to byt, abych mohl bydlet a vypadat jako člověk.

    Jak citovat abstrakt

    Abstrakt svědectví z: KRAMÁŘOVÁ, Jana a kol. (Ne)bolí. Vzpomínky Romů na válku a život po válce. 1. Praha: Člověk v tísni, společnost při České televizi, o.p.s., 2005, 43-61. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/michal-demeter (cit. 12.4.2024)
  • Vznik svědectví

    S Michalem Demeterem a jeho manželkou Julianou proběhla dvě setkání, vždy společně a v jejich domácnosti v Praze. Poprvé s nimi natáčela 21. 6. 2001 společnost Člověk v tísni[1] v rámci projektu Pomoc při odškodnění romských obětí druhé světové války, a to kvůli možnosti podat žádost o odškodnění u Česko-německého fondu budoucnosti. Michala Demetera s manželkou následně oslovila editorka Jana Kramářová s dotazem, zda by souhlasili s dalším nahráváním pro účely publikace. Natáčení proběhlo 3. 12. 2004 opět v Praze za přítomnosti fotografa Martina Šimečky.

    Součástí vzpomínek na život po válce je i transkripce rozhovoru nazvaná Společný život: Michala Demetera zde doplňuje ve vyprávění manželka Juliana, jejíž vzpomínky jsou v knize také obsaženy. Svědectví doplňují tři fotografie z rodinného archivu (nedatováno, kolem roku 1950, 1951).

    • [1] Jméno tazatele není uvedeno.
  • Kde najdete toto svědectví

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru

Partneři

  • Muzeum romské kultury

Podporovatelé

  • Bader
  • GAČR
  • TCAOS