Zobrazit na mapě

Vojtěch Bendík

Vojtěch Bendík (1920, Šindliar, okres Prešov – rok úmrtí neznámý)

  • Abstrakt svědectví

    Otec Vojtěcha Bendíka bojoval v první světové válce v Rusku, vrátil se nemocný a zemřel ve dvaapadesáti letech, druhé světové války se již nedožil. Jako hudebník chodíval s dalšími čtyřmi muži hrát na svatby a podobné události. Hrál hlavně v zimě, zatímco zjara a na podzim pracoval jako kovář, opravoval brány a pluhy. Vojtěch Bendík se od něj naučil hrát na basu, kovářské řemeslo si také osvojil, ale nebavilo ho. Před válkou chodil do školy, vzpomíná na učitele z Čech,[1] který se o Romy staral. Všichni, kteří chodili k němu do třídy, se naučili číst a psát. Učitel chtěl, aby se Bendík šel dál učit, ale nedovolil to jiný učitel[2] – gardista a hlinkovec.

    • [1] Jméno neuvedeno.
    • [2] Jméno neuvedeno.

    Vojtěch Bendík šel v jedenadvaceti letech k odvodu do obce Čemerné. Doktoři z komise podle něj nevěděli, kam budou Romové nakonec posláni [do vojenských pracovních útvarů]. Myslí, že ročník 1919 možná ještě pustili k armádě, ale ročník 1920 již ne. Spolu s ním mělo být do armády odvedeno na osm set Romů, ale namísto kvérů a pušek, jak říká, jim dali krumpáč a lopatu. Měsíc strávili v Čemerném, poté je rozdělili na tři místa. Spolu s dalšími asi šedesáti Romy z celého Slovenska putoval Bendík do Prešova, kde v lese zvaném Borkut kopali zákopy a stavěli bunkry pro Němce. Byli tam jenom Romové a hlídali je slovenští vojáci, kterým veleli Němci.

    Roky 1942 a 1943 popisuje Bendík jako léta, kdy se zhoršila situace – všech původně odvedených osm set Romů bylo znovu shromážděno a následně pracovali v lomu. Místo bylo obehnané do dvoumetrové výšky ostnatým drátem, spali v dřevěných boudách, jídlo dostávali třikrát denně, ale místo polévky třeba jen vodu po uvařených knedlíkách. Pracovali sedm dní v týdnu osm i dvanáct hodin denně, domů na propustku nesměli. Jednou si Bendík stěžoval u slovenského četaře, že dostal menší příděl jídla, ale četař ho do krve zbil. Bendík to šel nahlásit rotnému ze Sabinova, který na četaře podal stížnost k veliteli, nadporučíkovi z Veľkého Šariše.[1] Četaře nakonec poslali na frontu, kde padl.

    Po dvou letech pustili Slováky z vojny domů, ovšem Romy nikoli, a tak se rozhodli stávkovat a nešli do práce. Velitelé našli muže, kteří stávku vedli, Bendík uvádí, že byli odněkud od Humenného a byli čtyři, možná že osm, a pak si pro ně přišli [od vojenského soudu] z Popradu. Všechny odsoudili a čtyři z nich uvázali na řetěz. Drželi je v Ilavě [ilavská věznice]. Bendík zmiňuje na čtyři sta Židů, které tehdy viděli večer [v táboře], ale ráno už tam nebyl ani jediný. Bendík říká, že je asi spálili, asi je poslali do plynu, a že s Romy chtěli provést to samé. Důstojníci vybrali ze stávkujících mužů asi dvanáct, mezi nimi Bendíka, a schovali je, aby je také neodvedli do Ilavy. Říká, že v době, kdy zatkli organizátory stávky, navštívil tábor [pracovní vojenský útvar] [Jozef] Tiso, který se Romů zastal a řekl, že to jsou Slováci, mají slovenskou národnost, narodili se zde a mají jen takzvaný cikánský původ. Tím je podle Bendíka zachránil.[2] Vybraných asi dvanáct mužů schovali důstojníci v lese pod Kriváněm.[3] Bendík se pak spolu s dalšími zapojil do [Slovenského národního] povstání. Romští velitelé od Humenného vedli povstání, sehnali samopaly a bojovali v lesích u Liptovského Hrádku. Romům se dvakrát podařilo Němce odrazit.

    • [1] Jméno není uvedeno.
    • [2] Obdobnou výpověď o Tisově ochraně takzvaných cikánů, na rozdíl od Židů, opakuje více pamětníků. (ed.)
    • [3] Jedna z nejvyšších hor Slovenska, leží v pohoří Vysoké Tatry.

    Slováci ze Šindliaru, kteří byli v první světové válce v Rusku, založili po skončení druhé světové války v obci komunistickou stranu a Bendíka do ní zapsali. Z Romů tam byl jen on a ještě jeden muž, ostatní ke komunistům nechtěli. Bendíka zvolili předsedou [místní organizace] KSČ a místopředsedou MNV [místního národního výboru]; předsedou KSČ byl asi tři roky. Učitel, který Bendíkovi za války znemožnil, aby se šel dál učit, po válce také vstoupil do KSČ a chtěl být tajemníkem. Bendík na okrese nahlásil, co učitel za války prováděl, a on ani jeho žena pak už učit nesměli.

    Po třech letech začal Bendík pracovat u policie, sloužil v Krajské věznici v Prešově, kde byli političtí vězni. Byli tam samí doktoři, jak uvádí, chytří a bohatí lidé, kteří nesouhlasili s komunisty. Po čase této práce zanechal. Zmiňuje, že za komunistů pracoval v kamenolomu.

    Jak citovat abstrakt

    Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 263-270 (ces), 271-277 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/vojtech-bendik (cit. 4.4.2024)
  • Vznik svědectví

    Rozhovor s Vojtěchem Bendíkem probíhal v roce 2000 v nemocnici v Opavě den před plánovanou oční operací. Nezvyklé okolnosti nahrávání neumožňovaly ptát se dopodrobna na zajímavá fakta, navíc Vojtěch Bendík hůře slyšel a otázky bylo nutné opakovat; patrný byl také ostych hovořit ve chvíli, kdy chodbou procházeli jiní pacienti nebo nemocniční personál.

  • Kde najdete toto svědectví

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru

Partneři

  • Muzeum romské kultury

Podporovatelé

  • Bader
  • GAČR
  • TCAOS