František Klempár

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Otec Františka Klempára bojoval v první světové válce jako legionář v Rusku.

  František Klempár byl u odvodu v roce 1943. Zařadili ho sice k vojsku, ale do pracovního oddílu – stejně jako asi dvacet dalších Romů dostal uniformu, učil se, avšak neměl zbraň. Za tři měsíce přišli Němci a vybírali muže na frontu do Itálie.[1] František Klempár měl také odjet na frontu, jenže ho vrátili. Před Vánocemi totiž mužům rozdávali, jak říká, takové občanky – kdo tam měl zapsáno „slovenská národnost – rasa Cikán“, toho nevzali, ale Romy, kteří to takhle uvedeno neměli, poslali do boje. Mirga, manžel Klempárovy tety, tam měl „rasa árijec“, a tak do Itálie musel.

  František Klempár pak onemocněl revmatem a dva měsíce ležel v nemocnici v Ružomberku. Když koncem srpna vypuklo [Slovenské národní] povstání, do nemocnice přišli partyzáni, mezi nimiž byli i Rusové. Klempár a někteří další Romové se k partyzánům hned přidali a asi měsíc s nimi strávili v lese u Bieleho Potoka.[2] Cestou tam ho chytili dva Němci, vedli ho, že ho zastřelí, ale podařilo se mu utéct a dostat se zpět.

  Asi po měsíci přišla slovenská armáda z Polska a zahnala partyzány k Banské Bystrici, k vrchu Prašivá [v Nízkých Tatrách] a do Železného,[3] kde byli až do listopadu 1944, kdy je dobyli Němci. Od ruského velitele Jegorova[4] a jeho zástupce Jozefa Podhory z Bratislavy dostali rozkaz, ať utíkají domů dřív, než dorazí Rudá armáda. Někteří zůstali, jak František Klempár říká, Slováci byli v tomto jiní než Romové – zatímco on chtěl být co nejdříve u ženy a u dětí, Slováci chtěli bojovat a získat hodnost. Klempár utekl s dvěma dalšími Romy, jeden byl z obce Stará Lesná, druhý z obce Spišský Štvrtok – toho na útěku postřelili do nohy a v roce 1948 na následky zranění zemřel. Zastavili je četníci, kteří se přidali k [Slovenskému národnímu] povstání. Jeden z nich je zavedl k obci Ploštín,[5] kde se v bunkru pod velkým stromem, který měl vyříznutá dvířka, ukrývali Židé. Klempár jim navzdory strachu z Němců vyčistil přívod vody vedoucí do úkrytu. S četníky se po nějaké době rozešli, ale ještě předtím jednomu z nich řekl, že míří do obce Štôla, kde měla jeho žena vdanou sestru. Četník mu ale řekl, že jejího muže, tedy Klempárova švagra, osobně zastřelil, protože se vydával za partyzána a chtěl znásilňovat děvčata. V noci pak Klempár uviděl četníka se zbraní, myslel, že ho jde zastřelit, ale četník si myslel totéž o něm. Uzavřeli proto mezi sebou dohodu, že jeden druhému nic neudělá, a společně šli ještě dva dny.

  Klempár pak už jen s oběma romskými muži přišli k Romům v Porúbce,[6] kteří byli velmi chudí. Romům dali své nové oblečení a vzali si jejich staré. Romský starosta s nimi poslal ženy, aby samotní muži nebyli v lese nápadní. Ženy je po cestě odvedly až do obce Hybe a dál do obce Važec, kde už měli uprchlíci známé. Kdyby je bývali potkali Němci, měli říct, že jsou manželské páry. Romové, kteří šli s ním, zůstali ve Važci u příbuzných, Klempár odjel druhý den časně ráno vlakem do Popradu. Ve vlaku zahlédl známé partyzány, Slováky, které Němci vezli do Popradu na gestapo, ale neprozradili ho. Vlakem z Popradu pokračoval do města Podolínec, kde byla spousta Němců, a pak do obce Toporec, kde potkal romského kamaráda, hudebníka Chičurise.[7] V osadě nad Toporcem dostal u známého Roma brambory a mléko. Byl již pouhých dvanáct kilometrů od domova, od Rychvaldu.[8] Na kopci, kterému říkali Pustovec, narazil na sedláky ze své domovské obce. Neprozradili ho, naopak jednomu z nich předal vzkaz, kde se v Ploštíně ukrývá jeho nemocný bratr, také partyzán; druhý den pro nemocného vypravila rodina vůz. Když Klempár konečně dorazil domů, rodiče tam nenašel; jak říká, Němci je vyhnali ze vsi do lesa.[9]

  Rodina ho nepoznala, byl zničený, vyhublý. Zůstal asi týden a potom mu řekl strýc, aby s nimi šel kopat zákopy, jinak že ho najdou Němci a zastřelí ho. Sedláci, kteří nebyli u gardistů, tam totiž museli také chodit kopat, a tak si za peníze najímali Romy, aby pracovali místo nich. Později vyšlo nařízení, že každý musí kopat sám za sebe a platit za práci jim budou Němci. Šel si proto do obce Veľký Lipník vyřídit [pracovní] legitimaci, ale tam ho ještě s dvěma muži obvinili, že byli vojáci, a zavřeli je. Otec Františka Klempára měl známého notáře, který mu poradil, aby syn řekl, že byl jenom v pracovním táboře, nebyl voják, a že černou uniformu zahodil, protože černá přináší smůlu. Pracovní legitimaci nakonec dostal. Z místních Romů s ním chodilo pracovat asi deset mužů, otec, bratři i strýcové. Klempárovi pak otekla ruka, a protože se mu nechtělo pracovat pro Němce, šel do obce Stripša,[10] kde mu polský doktor, který pracoval pro Němce, ruku ošetřil a s potvrzením ho poslal za vysoko postaveným gestapákem, který papír podepsal s poznámkou, že do května se může léčit doma.

  Asi po měsíci přišli před půlnocí partyzáni a mezi Romy vypukla panika, protože na sobě měli německé pláště, ale Klempárův otec, který byl v Rusku jako legionář, poznal že to nejsou Němci, že mluví rusky. František Klempár mezi nimi poznal staršinu[11] a pozval je dovnitř. Partyzáni přinesli pytle jídla a Klempár jim následně řekl, kde jsou Němci a kudy se pohybují. Zůstali asi čtyři dny, v každé rodině někdo z nich bydlel. Klempárovi řekli, ať jde s nimi, ale na přání rodičů zůstal. Sotva partyzáni odešli, přišla Svobodova armáda, do níž vstoupil v lednu 1945.

  • [1] Patrně zaměňuje – jako nejeden pamětník – Němce s gardisty nebo jinými představiteli oficiální fašistické moci. V lednu 1944 ještě Slovensko nebylo okupováno německou armádou. Není ovšem vyloučeno, že přesuny v cikánském pracovním útvaru, do něhož byl pan Klempár zařazen, se děly na pokyn německých poradců. (ed.)
  • [2] Dnes součást Ružomberku.
  • [3] Osada Železnô, dnes součást obce Partizánská Ľupča.
  • [4] Křestní jméno není uvedeno.
  • [5] Dnes část města Liptovský Mikuláš.
  • [6] Patrně Liptovská Porúbka v okrese Liptovský Mikuláš.
  • [7] Křestní jméno není uvedeno.
  • [8] Obec Veľká Lesná.
  • [9] Násilné vystěhovávání cikánských osad z vesnice se nedělo na rozkaz Němců, nýbrž na základě vyhlášky slovenského ministerstva vnitra ze dne 21. července 1943. (ed.)
  • [10] Nenalezeno.
  • [11] Jméno není uvedeno.

  František Klempár kšeftoval s lístky na boty a ve městě Svit ho chytil četník, zbil ho a odvedl na policejní stanici. Za šmelinu mu hrozily až tři roky vězení. Na stanici však Klempár narazil na toho četníka, s nímž prchal jako partyzán od Liptovského Mikuláše. Četník mu dal najíst, odvedl ho k vlaku, koupil mu lístek domů a nechal ho jít.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 782-795 (ces), 796-809 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/frantisek-klempar (cit. 11.5.2024)

• Vznik svědectví

  Za Františkem Klempárem přivedla editorku Milenu Hübschmannovou její známá Marta Bandyová, herečka sokolovského romského divadla Romen; Klempárova snacha v souboru rovněž účinkovala. Editorka vyzdvihla Klempárův vypravěčský talent i v době, kdy byl již nemocný. V rozhovoru, který proběhl v dubnu 1985 v Sokolově za účasti jeho manželky, paní Klempárové,[1] nedodržoval časovou posloupnost, často se zpětně vracel k vyprávěným epizodám, aby zpřesnil, kdy se odehrály. Editorka vypustila dvě otázky, které položila v závěru.

  • [1] Viz její svědectví v databázi.

• Kde najdete toto svědectví

  Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945