Zobrazit na mapě

Leon Růžička

Leon Růžička (1924, Litoměřice – rok úmrtí neznámý)

  • Abstrakt svědectví

    Leon Růžička se narodil jako deváté dítě do rodiny romského kotláře Aloise Růžičky, usazené v Lomu u Mostu. Když Alois Růžička zemřel, bylo Leonovi 6 let. Jak říká, býval by chtěl stejně jako bílí kamarádi chodit do školy, ale cikány prý nikde nechtěli, a tak už v tomto věku pracoval, mnohdy těžce.

    Když v roce 1938 obsadili české pohraničí Němci, přestěhoval se patnáctiletý Leon s matkou Annou Růžičkovou a starším bratrem Frantou do Kladna, kde s bratrem pracovali u vysokých pecí v Poldině huti. Starší sourozenci už měli své rodiny a žili s nimi převážně v Peruci a Slavětíně.

    Leon Růžička vzpomíná na rok 1941 [ve skutečnosti rok 1943 (ed.)]: když se 6. března časně ráno vypravovali s bratrem do práce, přijelo gestapo a odvezlo je i s matkou v antonu na služebnu gestapa, takzvanou kladenskou čtyřku. S bratrem a matkou se pak setkávali jen při společném výslechu, jinak byli odděleni. Vzpomíná, jak ho při výsleších surově bili, a zmiňuje i šéfa kladenského gestapa [Haralda] Wiesmanna a to, jak surově vládl svým otrokům. Na základě rozsudku byl Leon Růžička deportován do [koncentračního tábora v] Osvětimi.[1] V transportu se setkal s rodinami svých sourozenců, i s ním jich celkem bylo 28, z toho 13 dětí; jen matka chyběla.

    Po příjezdu do tábora je čekali příslušníci SS se psy a velitel[2] dal rozkaz, aby se seřadili do trojstupu. Ne všichni rozuměli německy, a tak esesáci některé vězně ubili. Asi po půlhodině došli k bráně tábora Auschwitz II – Birkenau, kde příslušníci SS začali oddělovat děti od matek. Matky se tomu samozřejmě bránily. O své děti se s esesákem přetahovala i Leonova sestra Fanda, která při tom do příslušníka SS strčila. Vzápětí ji zastřelil a s ní i jedno dítě.

    V táboře je odvedli do budovy, v níž se museli svléknout donaha a pak je ostříhali dohola. Postupně šli do sprch se studenou vodou, nejdříve děti, pak ženy a nakonec muži, potom dostali táborové oblečení a na levé předloktí jim vytetovali vězeňská čísla. Trvalo to celou noc, až do půl páté ráno, ovšem v 5 hodin už byl ranní apel. Měli hlad a velkou žízeň, ale hned po apelu si každý oberkapo odvedl 100 až 200 lidí na práci.

    Při práci byli vězňové biti gumovými a ocelovými obušky, někteří umírali nebo je bylo nutné odnést na Krankenrevier. V poledne měli půlhodinovou přestávku na oběd, který by podle Růžičky ani prasata nejedla, pracovalo se do 6 hodin večer. V 7 večer byl apel (většinou dvouhodinový) a až poté na bloku dostali nuznou večeři, čaj z kopřiv a jeden chléb na osm mužů.

    V Osvětimi strávil Leon Růžička rok a půl, poté ho převezli do [koncentračního tábora v] Buchenwaldu, kde pracoval sedm měsíců v kamenolomu. Následně ho přesunuli do tábora Dora, kde budovali podzemní továrnu ve skále, ale bylo tam přeplněno. Proto ho převezli nejprve do Harzungenu, odkud vězňové dojížděli do práce v táboře Dora nákladním vlakem, a následně do Ellrichu. V únoru 1945 byl převezen do Bergen[-Belsenu], kde se dočkal konce války.[3]

    • [1] Leon Růžička uvádí datum transportu z 10. 3. 1941, ve skutečnosti šlo o transport z 11. 3. 1943. (ed.)
    • [2] Jméno není uvedeno.
    • [3] Tábor byl osvobozen britskými vojáky 15. 4. 1945. (ed.)

    Po válce se Leon Růžička vrátil do vlasti, ale své blízké vyhlížel marně. Jeho matka i všichni sourozenci s rodinami včetně dětí zahynuli v plynových komorách nebo zemřeli na následky týrání.

    Jak citovat abstrakt

    Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 200-203. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/leon-ruzicka (cit. 14.4.2024)
  • Vznik svědectví

    Zkrácená verze příspěvku nazvaného Vzpomínka Cikána na nacistické lágry, který Leon Růžička napsal v roce 1958 pro soutěž vzpomínkových, historických a dokumentačních prací tehdejšího Českého svazu protifašistických bojovníků; pod názvem Bylo nás osmadvacet byl editovaný úryvek tohoto textu publikován ve výboru soutěžních příspěvků Hvězdy svobody.[1]

    • [1] Praha 1959, s. 60–62.
  • Kde najdete toto svědectví

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru

Partneři

  • Muzeum romské kultury

Podporovatelé

  • Bader
  • GAČR
  • TCAOS