Zdeněk Daniel

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Zdeněk Daniel se narodil v roce 1929 v Oslavanech, okres Brno. Pochází z rodu Danielů, který patří k jedné z nejdéle žijících romských rodin na území Moravy od konce 18. století. V Oslavanech tedy žili už i jeho prarodiče. Tatínek, Jan Daniel zvaný Honza nebo také cikánský baron byl obchodníkem s koňmi. Vyznal se v nich a především podle zubů poznal, který kůň je zdravý, ale pouze zanedbaný a podvyživený. Takové koně pak kupoval, vhodnou péčí obnovil jejich kondici a pak je se značným ziskem prodával sedlákům. Maminka Růžena Danielová vychodila za Rakouska 6. třídu a provozovala podomní obchod s látkami, takzvané hauzírování. V Brně nakoupila látky ve velkoobchodech u Židů a jezdila je prodávat na Zlínsko, do Otrokovic a okolí, kde žily bohatší rodiny. Danielovi si žili dobře, rodiče si ve třicátých letech koupili pozemek ve vsi mimo místní romskou kolonii a postavili si vilku. Součástí domu byl i dvůr s vlastní studnou, místností pro pacholka a maštalemi pro koně.

  Širší rodina pana Daniela před válkou nestrádala, mnozí její členové absolvovali různé typy škol. Zmiňuje strýce Vaška, který měl auto, což byla jinak výsada jen například doktora či lékárníka, a na strýce [Josefa Daniela][1] z Tišnova, který měl v domě dokonce koupelnu. Bratranec Tonda byl za první republiky poručíkem, sestřenice Anka[2] absolvovala obchodní akademii a další bratranec Tonda[3] vystudoval gymnázium a byl učitelem. Rodina byla početná, což pan Daniel dokládá vzpomínkou na svatbu sestřenice v Tišnově, kam se z Oslavan vypravili objednaným autobusem.

  Zdeněk Daniel vyrůstal se dvěma nevlastními bratry Pavlem a Miroslavem, které měl otec z předchozího vztahu. Vzpomíná, že měl nádherné dětství do svých 13 let, kdy bylo nařízeno pořídit „soupis cikánů“.[4]

  Chodil tehdy do měšťanky, připravoval se na konzervatoř (byl to talentovaný houslista), ale tam už nenastoupil.

  • [1] Josef Daniel zvaný Šíša pocházel z Oslavan, ale přiženil se do Tišnova, kde patřil mezi zámožné občany. Jeho žena Anna Danielová také obchodovala s látkami. Také Josef Daniel byl i s rodinou zavlečen do koncentračního tábora v Auschwitz-Birkenau. (ed.)
  • [2] Anna Danielová (1921, Oslavany – 1999, Oslavany) vystudovala obchodní akademii a je první Romkou na Moravě, o které máme z historických pramenů doložené, že dokončila střední školu. Za války byla totálně nasazená, po válce pracovala jako sekretářka na úřadech v Brně. Na počátku padesátých let patřila mezi skupinu romských aktivistů v Brně, kteří se již v tuto dobu snažili založit romskou organizaci. V době existence Svazu Cikánů-Romů se velmi významně podílela na činnosti Komise bývalých vězňů koncentračních táborů s cílem dosáhnout odškodnění pro romské přeživší holokaustu. (ed.)
  • [3] Antonín Daniel (1913, Oslavany – 1996, Šumperk) se po válce stal učitelem. Patřil mezi zakladatelské osobnosti Svazu Cikánů-Romů. (ed.)
  • [4] Šlo o tzv. Soupis cikánů, cikánských míšenců a osob potulujících se po způsobu cikánském ze začátku srpna 1942. Soupis sloužil jako podklad pro následné deportace Romů do koncentračních táborů na území protektorátu i mimo něj. (ed.)

  Po vzniku protektorátu začaly změny. Romům byl například zakázán přístup k veřejné pumpě, a tak si z kolonie v Oslavanech chodili všichni pro vodu k Danielovým na dvůr. Obchodovat už nebylo možné, tatínek se přeorientoval na povoznictví, protože měl koně a vůz a pacholek dělal kočího. Už při prvních odvodech romských rodin začali rodiče pana Daniela činit náležité přípravy, například látky schovali u obchodníka, u kterého nakupovali, nábytek odvezli k mistrovi, k němuž chodil Zdeněk Daniel do učení.

  5. května 1943 byla celá rodina deportována společně s ostatními Romy z Oslavan do tzv. robotárny v Brně. Dovezla je tam vlakem četnická eskorta a dva dny je vyšetřovali. Byla tam s nimi i teta Málka, vdova, která už měla dospělé a studované děti.[1] Vzhledem k dlouholetému působení jejího zemřelého manžela v oslavanské elektrárně (od r. 1911) byla z robotárny propuštěna a bylo jí navíc povoleno vzít s sebou zpět domů ještě tři děti ze své rodiny. Čtrnáctiletý Zdeněk Daniel se tak vrátil s tetou Málkou, sestřenicí Vlastou a bratrancem Honzou zpět do Oslavan. Zbytek jeho rodiny byl [7. května 1943] odvezen do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Pan Daniel se domnívá, že jeho rodina měla také šanci být z transportu vyjmuta, ale Romové z brněnské kolonie Kostivárna poukazovali na to, že je s oslavanskými Romy zacházeno jinak, protože jsou bohatí, a četníci je proto do transportu zařadili.

  Dům Danielových v Oslavanech zabral zástupce [velitele] četníků s manželkou. Zdeněk Daniel si nemohl po návratu z Brna ani vzít své osobní věci a byl svědkem smutného výjevu, jak jim odváděli koně. Teta je uživila díky látkám schovaným u obchodníka, které tajně vyzvedávala a směňovala za jídlo.

  Jaký byl další osud rodičů, ví pan Daniel z vyprávění otce, který pobyt v koncentračním táboře přežil. V Osvětimi byl nucen dělat sběrače mrtvol a následně pracoval [v táboře Dora-Mittelbau] jako dělník pod zemí, kde se tři měsíce podílel na výrobě raket V-1 a V-2. Později se mu podařilo uprchnout z takzvaného pochodu smrti. Z bratrů se vrátil pouze Mirek,[2] kterého zachránilo, že v Osvětimi pracoval v táborové kuchyni. Maminka Růžena byla z Osvětimi přeložena do Ravensbrücku, ale zemřela při návratu na česko-německých hranicích. Její osud zná pan Daniel díky tetě [Marcele Danielové], která se vrátila domů bez ruky a se střepinou v noze. Vyprávěla, že jejich skupina asi deseti žen se vracela domů po útěku z Ravensbrücku a při nočním přechodu hranic (asi 5. května) je zasáhl granát. Maminka pana Daniela přišla o nohu a vykrvácela. Se zraněním se kromě tety vrátila ještě jedna žena, ale střepiny se jí dostaly do plic a zanedlouho zemřela. Zdeněk Daniel maminku stále vyhlížel, protože se jí dařilo psát mu dopisy. Poslední dostal před koncem války, věřil tedy, že přežila a vrátí se. Naopak o otci zprávy po celou dobu neměl, nevěděl ani, že už je zpátky na Moravě a zotavuje se v nemocnici: při svých 181 cm výšky vážil pouhých 55 kg. Zdeněk Daniel měl u sebe jejich starou fenku německého ovčáka Zoru, byla už chromá na zadní nohy, ale když se otec Zdeňka Daniela vracel, na vzdálenost několika set metrů ho poznala, vyběhla mu naproti a radostí na něj skákala.

  Z přibližně 115 oslavanských Romů se jich po válce dle odhadu pana Daniela vrátilo pět.

  • [1] Jde o Amálii Danielovou, vdovu po Josefu Danielovi, kterému se říkalo Ludva. Ten byl trvale zaměstnán v oslavanské elektrárně, a to již od jejího vzniku, tj. od roku 1911. Jejich rodina si jako první romská rodina postavila v Oslavanech v roce 1932 zděný dům. (ed.)
    
  • [2] Miroslav Daniel, narozen 1925 v Oslavanech, byl deportován dne 5. 5. 1943 do koncentračního tábora v Osvětimi, později do tábora v Buchenwaldu a poté do tábora Dora-Mittelbau. (ed.)

  Zdeněk Daniel po válce zůstal v Oslavanech u tety. Jeho otec se znovu oženil a založil novou rodinu. Pan Daniel se vyučil instalatérem-topenářem a nastoupil do práce na bytovém podniku v Litvínově v Chemických závodech [dnes Chemický průmysl]. Stal se z něho nadšený komunista, oženil se se ženou z rodiny takzvaných světských a vychoval dva syny. Absolvoval večerní střední školu a v roce 1960 odmaturoval. V roce 1968 v důsledku nesouhlasu s invazí sovětských vojsk vystoupil [v dobové stranické hantýrce byl vyloučen] z KSČ a následně byl propuštěn ze zaměstnání. Podruhé se mu zhroutil svět a musel být hospitalizován v psychiatrické léčebně. Na začátku 70. let začal s rodinou nový život v jiném městě v severních Čechách.

  V 80. letech, když už měl auto, vyjel pan Daniel s manželkou a syny na rekreaci do východního Německa a navštívili Ravensbrück, kde byla vězněná maminka, a byli se podívat i na hranicích nedaleko Cínovce, kde zemřela, a byli i v Polsku v Auschwitz-Birkenau, kde zemřel bratr.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: „Jde to s člověkem pořád…“ - Rozhovor se Zdeňkem Danielem starším (*1929, Oslavany). Romano džaniben 25 (1), 141-154. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/zdenek-daniel (cit. 12.5.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovor s panem Zdeňkem Danielem „Jde to s člověkem pořád…“ - Rozhovor se Zdeňkem Danielem starším (*1929, Oslavany) vyšel v časopise Romano džaniben 1/2018. Natočila jej v červnu 2017 Markéta Hajská pro projekt společnosti Romea Paměť Romů; natočený materiál byl zároveň v rámci projektu Romani Memory: Recollections of Roma from the Central Europeen Perspective zpracován i pro Paměť národa. Proběhla dvě natáčecí setkání, z prvního vznikl audiozáznam, z druhého videozáznam (za přítomnosti kameramana Františka Bikára). V obou případech byl přítomen i syn pana Daniela, Zdeněk Daniel ml., který do rozhovoru vstupoval, celková stopáž záznamů má 3 hodiny a 5 minut; otištěný rozhovor je krácený a editovaný.

  Rozhovor vyšel v rámci dvojrozhovoru Stíny, vzpomínky a naděje – Rozhovor se Zdeňkem Danielem st. a Zdeňkem Danielem ml. a je uveden textem Markéty Hajské a Heleny Sadílkové, který popisuje pozadí vzniku rozhovorů s otcem a synem Danielovými a shrnuje dosavadní poznání o osudu oslavanských Romů.

  Na závěr je uveden seznam použité literatury.