Zobrazit na mapě

Imrich Daško

Imrich Daško (1923, Čierny Balog – Vydrovo, okres Brezno – rok úmrtí neznámý)

  • Abstrakt svědectví

    Imrich Daško měl dva bratry a od druhého otce nevlastní sestry.[1] Daškova otce si vážili Romové i Slováci, živil se jako hudebník a kovář. Později vlastnil dva koně, jezdil s nimi, dělal také pro faráře. Měl pozemek a Imrich mu už jako desetiletý pomáhal orat pole. O otci říká, že to byl poctivý člověk.

    • [1] Počet není uveden.

    Dvacetiletý Daško narukoval do slovenské armády v říjnu 1943 ve městě Podolínec, ale Romy a Židy tehdy vyhazovali z armády a dávali je, jak říká, do pracovního tábora.[1] S dalšími dvěma Romy měl proto pracovat na stavbě trati u města Stará Ľubovňa. Daško tam měl známého, slovenského vojáka, a tak namísto práce dostal službu u stráže. V armádě strávil tři a půl roku.[2] V táboře byl do prosince 1943, pak je pustili domů na dovolenou a po návratu probíhal nábor mužů na práci.[3] Odjet ovšem mohli jen muži se slovenskou národností – ti s židovskou či takzvanou cikánskou zůstali v táboře. Daško měl, podobně jako všichni Romové z okolí Banské Bystrice, národnost slovenskou. Až do dubna 1944 je drželi v Banské Bystrici v karanténě; byli mezi nimi Slováci i muži jiných národností, ženisté, dělostřelci, jezdci i pěšáci. Netušili, kam pojedou ani do jakého útvaru budou zařazeni. Rozkaz k odjezdu zazněl jedné noci,[4] naložili je do nákladních vlaků, a teprve když z oken uviděli Alpy, pochopili, že jedou do Itálie. V Rakousku museli zůstat stát, protože bylo nutné opravit železniční trať po bombardování. Poblíž byl italský [pracovní] tábor a také továrna. V táboře byly i italské ženy a chtěly po nich, aby je odvezli do Itálie; některé se skutečně podařilo tajně převézt, jedna z nich byla ve vagonu, v němž jel Daško. Dojeli do přístavu Marina di Ravenna, kde měli vystřídat slovenské vojáky převelené do Itálie z Ruska. Vlak tam přijel krátce poté, co Američané při bombardování přístavu zasáhli kasárny, a tak Daško s ostatními vyprošťoval z trosek raněné a mrtvé. Druhý den se ukázalo, že mezi raněnými byl i jeho bratr Štefan Daško a že ho odvezli do nemocnice. Později ho mohl navštívit, než ho spolu s dalšími raněnými převezli do Bratislavy.

    Imrich Daško líčí, že transportem pak jeli až k Milánu, následně zase na jih až na Sicílii k městu Cassino,[5] kam dorazili v květnu.[6] Vzpomíná, že tam už byla zralá rajčata nebo fíky, a říká, že se na Sicílii naučil italsky, protože jeho velitel, který byl dobrý harmonikář, sehnal housle a chodili spolu hrát po zábavách, když měli volno. Rotě pak dělal tlumočníka.

    Potom je převzali Němci a celkem šest a půl tisíce vojáků rozdělili do dvou rot, které pro ně stavěly bunkry, mosty, dráhu a zajišťovaly další nebezpečné práce na objektech, na něž útočili Američané, proto tam posílali Slováky. Říká, že když stavěli most přes řeku Piavu, bombardovali je Američané a mnoho vojáků padlo; bylo to v červnu nebo červenci 1944. Poté ustupovali západním směrem, zpátky k Milánu, a v té době Daško spolu s dvěma dalšími Romy od jednotky utekl; chtěli domů, případně se připojit k partyzánům. Když se nakonec trojice vyhladovělých uprchlíků dostala do města Boloňa, potkali na nádraží Itala, železničáře, který rozuměl, o čem spolu hovoří, protože jeho otec pocházel ze Slovenska. Když mu řekli, že chtějí do Vídně nebo do Bratislavy, odtamtud že už se nějak dostanou, poradil jim, že německý transport, který na nádraží právě dovezl dobytek, se bude brzy vracet zpět. Zahrabali se tedy do hnoje a slámy a přes Udine dojeli až na hranice s Rakouskem, kde byli vlastní neopatrností odhaleni. Eskortovali je zpět do Boloně, zavřeli je do kasáren a chodili na výslechy. Spolu s nimi byl zavřený i slovenský farář, doktor a dvě [zdravotní] sestřičky od jiného praporu, které chytili na útěku vojenskou sanitkou. Odvezli je k jejich útvaru do Ferrary, ale Daško s dalšími znovu utekl, znovu je chytili a zavřeli je na statek mezi prasata. Podařilo se jim přesto utéct a tři týdny přečkali u jednoho Itala, který měl syna zajatého v Německu, a neměl proto Němce rád. Poté je převedl přes řeku Pád k partyzánům, s nimiž se vydali na Milán, kde je zastihl konec války. Od partyzánů je převzali Američané.

    Daško uvádí, že byl u toho, když Američané a partyzáni chytili a zastřelili italského prezidenta Benita Mussoliniho i s jeho milenkou, když utíkali na Řím,[7] a pověsili je hlavou dolů. Dále vzpomíná, co partyzáni provedli s Němci na Piavě: od Američanů dostali hlášení, že ustupuje německá tanková brigáda, a tak ji musí zastavit. Čtyři Romové včetně Daška měli hlídku – jeden z obce Hriňová, jeden ze Zvolenské Huty,[8] další z Myjavy pod Bradlom. Daško měl vystřelit, až pojede poslední tank. Německý velitel oproti zvyklostem nejel v zakrytém voze, zastavil u Daška a začal se ho na něco ptát v domnění, že jde o Slováka, který je na straně Němců. Partyzáni začali střílet, Němci palbu opětovali, hodně partyzánů bylo raněných. Němce se nepodařilo zastavit, ale partyzáni stihli podat hlášení a na cestu položit protitankové miny. Němci proto neprojeli, někteří padli, jiní se vzdali Američanům.

    Daško [již v rozhovoru] vypráví, že kasárna někde dole v Itálii bombardovali zrovna na Štědrý den, kdy vojáci od slovenského Červeného kříže dostali balíčky – žiletky, sušenky. Padlo více než sto mužů. Mezi vojáky s ním bylo v Itálii hodně Romů, například z Komárna nebo z Malacek. Daško byl velitelem roty a měl pod sebou deset Romů, kterým vyzvedával jídlo a žold.

    • [1] Šlo o pracovní jednotky, do nichž byli zařazováni Židé a část takzvaných Cikánů, které odvodová komise neuznala za „Slováky“, tedy za hodné zacházet se zbraní. (ed.)
    • [2] I z jiných výpovědí pamětníků vyplývá, že služba v armádě nekončila koncem války, nýbrž že i potom byli vojáci nasazováni na různé akce – například zneškodňování ukrývajících se banderovců. (ed.)
    • [3] Do Itálie. (ed.)
    • [4] Není blíže uvedeno.
    • [5] Na Sicílii nenalezeno.
    • [6] Rok není uveden.
    • [7] Ve skutečnosti Mussolini chtěl utéct do Švýcarska. (ed.)
    • [8] Nenalezeno.

    Když válka skončila, musel zůstat v Miláně; domů hned nemohli jet, protože probíhalo vyšetřování, kdo na čí straně bojoval. Slovenské Němce a Slováky, kteří spolupracovali s Němci, pozavírali. Daško a ostatní hlídkovali, sháněli potraviny, opravovali cesty a mosty. Nosili americké uniformy, na nichž měli pásku s nápisem Czechoslovakia, na nohou měli kanady a žold a jídlo dostávali od Američanů. V poválečné nouzi, kdy nebylo nic k dostání, prodávali Italům s vidinou výdělku cigarety a další věci.

    Po návratu na Slovensko pomáhal zásobovat civilisty, poté byl v září 1945 přidělen do Bratislavy, kde hlídal vězně. Sloužil tam až do roku 1946, dokud nenarukovali nováčci. Starší vojáci byli propuštěni a ti, které odvedli k armádě v roce 1943, včetně Daška, museli zůstat další rok, než se nováčci zaučili. Daško vypráví, že ve věznici hlídal i Jozefa Tisa.

    Po návratu do civilu měl Daško už jenom otce. Pole jim vyvlastnili. Začal žít se svou ženou, jež tehdy vychovávala dvě děti své sestry, kterou Němci společně s manželem zavraždili; jednomu byl rok, druhému čtyři roky. Přihlásil se do organizace protifašistických bojovníků a nastoupil na zemědělsko-technickou školu. Byl členem národním výboru, byl asi osmkrát zvolen a zasazoval se o to, aby v statistikách zastřelených lidí za války figurovali i Romové. Vadilo mu, že čtyři zabití Slováci z obce pomníčky mají, kdežto romské oběti nikoli. Přestože mu na úřadech odpovídali, že na to nemají peníze, po dlouhém naléhání na okrese nakonec instalovali tabuli s nápisem, že padlo tolik a tolik Romů.

    Jak citovat abstrakt

    Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 301-316 (ces), 317-330 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/imrich-dasko (cit. 12.4.2024)
  • Vznik svědectví

    S Imrichem Daškem proběhly dva rozhovory: první vedly v lednu 1992 Hana Šebková a Edita Žlnayová, druhý v listopadu téhož roku Milena Hübschmannová a studentky romistiky Milena Alinčová a Hana Syslová. Obě výpovědi podávají shodně základní fakta, chronologii událostí, zeměpisné názvy míst, kde Daško za války působil. První zaznamenané vyprávění je v knize uvedeno jako souvislý celek, po něm následuje druhý, později pořízený záznam ve formě rozhovoru. Účastnila se ho manželka Imricha Daška Pavlína Dašková,[1] která navázala na manželovy informace o událostech na konci války a popsala tragickou smrt svých příbuzných.

    • [1] Viz její svědectví v databázi.
  • Kde najdete toto svědectví

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru

Partneři

  • Muzeum romské kultury

Podporovatelé

  • Bader
  • GAČR
  • TCAOS