Josefa Štěpánková

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Rodina Josefy Štěpánkové měla před válkou v zimě zázemí v obecním chudobinci v obci Žďár.[1] Od jara do podzimu sbírali s koňským povozem po vesnicích hadry, které pak otec vozil jednou měsíčně do Brna do textilky na výkup. Štěpánková uvádí, že otec, který se jmenoval Jiří Daniel, tam za hadry dostal i osm set, což byl podle ní na první republiku slušný výdělek. Hadry vyměňovali za kameninové nádobí, které kupovali v Drnovicích.[2] Matka se jmenovala Hedvika Ištvánová a všechny čtyři děti měly příjmení po ní, protože rodiče nebyli sezdaní. Josefa Štěpánková měla starší sourozence Jana a Annu a mladší Jaroslavu.

  • [1] Č. 88, okres Blansko. (ed.)
  • [2] Kameninové nádobí vyráběl a prodával Jan Vichta, Drnovice č. 108, okres Blansko. (ed.)

  Jak říká, po příchodu Hitlera[1] už nesměli tuto obživu vykonávat a museli se usadit ve Žďáru, kde bydleli v maringotkách. Otec lámal kámen, matka vypomáhala v domácnostech a na polích. Josefa Štěpánková, které tehdy bylo čtrnáct let, pracovala u místního sedláka.

  V roce 1942 přišli uprostřed noci četníci ze Sloupu, přiměli je sbalit si jen to nejnutnější a odvezli je do Hodonínku. V té době už oba starší sourozenci bydleli v Brně, ale s rodiči a sestrou Jaroslavou odvezli četníci i tetu Josefy Štěpánkové s manželem. Po příjezdu do tábora je všechny ostříhali; především dívky ztrátu vlasů oplakaly. Směli si však nechat civilní oblečení. Podmínky v táboře nebyly dobré, sužovaly je vši, nedostatek jídla, špatné hygienické podmínky a infekční nemoci. Matka Josefy Štěpánkové tam zemřela na tyfus a otec na záduchu.

  Josefa Štěpánková vzpomíná, že když jednou byla vyzvednout oběd pro rodinu, nařkl ji četník Vitouch,[2] že má špinavé nádobí. Ohradila se, a tak ji zbil pendrekem.[3] Josefa, jíž tehdy bylo patnáct nebo šestnáct let, chodila uklízet četnické ubikace. Když se tam kolem ní začal jeden z nich točit, požádala o přeřazení a potom chodila pracovat na stavbu silnice do Makova.

  Vzpomíná na dívku,[4] která se starala o děti, když šly jejich matky pracovat, ale šidila je a nedávala jim jejich příděly jídla, a pak na lékaře na marodce Výrobu,[5] o němž říká, že to byl dobrý chlap.

  V Hodoníně u Kunštátu strávila třináct měsíců, pak byla v srpnu 1943 přidělena do transportu; řekli jim, že pojedou na lepší místo. V té době už zůstaly z rodiny samy dvě s čtrnáctiletou sestrou Jaroslavou. Na hranice je vezl, jak říká, normální vlak a doprovázeli je naši [protektorátní] četníci. Nabízeli jim, ať utečou, ale Josefa se sestrou neměly kam jít, a tak zůstaly a dojely, jak uvádí, do Osvěntimu,[6] kde na vězně čekali Němci se psy.[7] Od vlaku je do tábora [Auschwitz II – Birkenau] odvezli nákladními auty. Nejprve jim vytetovali čísla a po koupeli dostali přiděleno jiné civilní oblečení.

  První týdny strávily obě sestry v karanténě, asi až po šesti týdnech byly přiděleny na práci, která spočívala v tom, že nosily kameny z jednoho místa na druhé. Štěpánková říká, že to byla práce pro práci, pro obě mladé dívky to navíc bylo velice vysilující. Říká, že ona sama musela mít silnou imunitu, protože se jako dítě od sourozenců nikdy nenakazila spálou nebo černým kašlem, navíc údajně dostala v hodonínském táboře injekci proti tyfu. Považuje za štěstí, že neonemocněla, protože kdo onemocněl, většinou zemřel, léky nebyly. Tyfu podlehla také sestra Jaroslava a ještě před příjezdem obou děvčat z Hodonína u Kunštátu zemřeli v Osvětimi i starší sourozenci Jan a Anna.

  V koncentračním táboře Auschwitz II – Birkenau strávila osm měsíců. Když blokestr [Blockälteste] nabídl mladým vězeňkyním, že mohou odjet pracovat do jiného lágru [tábora], už nikoho neměla a doufala, že jinde by mohlo být lépe. Přihlásila se a transportem[8] dojela, jak říká, do Lábesbriku. Dostali šedé vězeňské oblečení, které museli udržovat v čistotě; baráky byly cihlové a dokonce spali v povlečení. Trpěli však hladem, k snídani dostali jen kávu, k obědu vařenou řepu a večer krajíček chleba s margarínem. V práci přehazovala s ostatními vězni písek lopatou nebo vykládala z lodí brikety.

  Po čase se Josefa Štěpánková dostala do dalšího koncentračního tábora, který hodnotí jako strašný.[9] Pracovala v podzemní továrně na výrobu pancéřových pěstí, a přestože onemocněla a měla horečky, chodila dál do práce. Nechtěla být deportována s ostatními nemocnými zpět do tábora [Auschwitz II – Birkenau], protože tušila, že by ji čekala smrt.[10]

  Po třech měsících ji převezli do Lipska, kde pracovala mezi civilním obyvatelstvem. Podmínky a atmosféra tam byly lepší; s ostatními vězeňkyněmi dokonce občas pořádaly večírky. Říká, že po půl roce ji převezli do Taucha.[11] S blížící se frontou je vypravili na takzvaný pochod smrti: vězeňkyně dostaly chléb a margarín, s sebou si měly vzít deku, misku a lžičku a šly neznámo kam. Padaly únavou a hlady, ale kdo se zastavil, byl zastřelen. Po týdnech cesty ji v jedné vesnici [dozorci] poslali spolu s dalšími třemi vězeňkyněmi k sedlákům pro chleba. Když se vrátily, byl jejich transport pryč. Schovaly se pod troskami zničeného mostu a po dvou dnech se jich ujali ruští vojáci. Dali jim konzervy. Josefa Štěpánková ženy varovala, že budou nemocné, když se po týdnech hladovění dosyta najedí, a dvě z nich opravdu zemřely.

  • [1] Tj. po vzniku protektorátu v březnu 1939.
  • [2] Křestní jméno neuvedeno.
    
  • [3] V táboře sloužilo asi 35 četníků, jenom u některých se však podařilo zjistit jejich jména; uvedený Vitouch mezi nimi není. (ed.)
  • [4] Jméno není uvedeno.
  • [5] Miroslav Wyroba vykonával v nemocnici jenom dozorčí službu, nebyl to však lékař. O něm a o Marii-Květoslavě Ondrášové srovnej vzpomínkové vyprávění Hildy Laníkové, rozené Ondrášové. (ed.)
  • [6] Koncentrační tábor Osvětim, německy Auschwitz.
  • [7] Transport z 22. 8. 1943. (ed.)
  • [8] Transport z 15. 4. 1944. (ed.)
  • [9] Koncentrační tábor Ravensbrück.
  • [9] Podle potvrzení Mezinárodního střediska pro nacistické pronásledování v Bad Arolsen byla evidována v pobočkách buchenwaldského koncentračního tábora, nejprve od neznámého data ve Schliebenu a od 17. 8. 1944 v Altenburgu. (ed.)
  • [10] Z koncentračního tábora v Buchenwaldu bylo 18. 10. 1944 vráceno do ženského tábora v Auschwitz II – Birkenau 218 vězeňkyň, mezi nimiž bylo 49 Romek z Altenburgu a 168 Romek z Tauchy. (ed.)
  • [11] Zde byla od 7. 9. 1944 a v tamní evidenci figurovala ještě 29. 12. 1944. (ed.)

  Josefu Štěpánkovou po válce odvezli Rusové k Praze, odkud dojela do Brna. Z rodiny se skoro nikdo nevrátil; přežili jen bratranec Pepík[1] a dva strýcové – Růžička[2] a Vincenc Daniel, o němž říká, že utekl z Osvěntima[3] a až do konce války se skrýval v zemljance v Žebětíně.[4]

  • [1] Příjmení není uvedeno.
  • [2] Křestní jméno není uvedeno.
  • [3] Koncentrační tábor Auschwitz II – Birkenau.
  • [4] Původně samostatná obec, dnes městská část Brna.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 207-213. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/josefa-stepankova (cit. 12.5.2024)

• Vznik svědectví

  Magnetofonový záznam a přepis vzpomínkového vyprávění pořídil 1. 6. 1986 Ctibor Nečas, který v textu zachoval dialekt, jímž pamětnice hovořila.

• Kde najdete toto svědectví

  Ctibor Nečas (ed.): Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků