Zdeněk Daňhel

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Rodina Daňhelových žila v Bílovicích v zděném domku. Matka Marie, rozená Murková, pocházela z Bojkovic a zemřela už v roce 1934, otec Jiří se živil jako nádeník. Měli čtyři syny a dceru. Dědeček Zdeňka Daňhela byl kovář. Zdeněk Daňhel pracoval až do zatčení u stavitele Antonína Žuje a také v podniku, který stavěl místní mlékárnu.

  Jako první byl z rodiny perzekvován nejstarší bratr Antonín, kterého deportovali do kárného pracovního tábora v Hodoníně. Pak odvezli strýce[1] přímo do koncentračního tábora v Osvětimi a otce a sestru Zdeňka Daňhela uvěznili v takzvaném cikánském táboře v Hodoníně.

  Na začátku roku 1943 přišli k Daňhelovým četníci a oznámili jim, že také zbývající členové rodiny budou odvezeni pryč. Zatýkání a následnou evidenci rodiny prováděla místní samospráva v čele se starostou, Daňhelovým brali otisky a fotografovali je. Pak je odvezli do oplocené sokolovny v Starém Městě u Uherského Hradiště, v níž soustřeďovali romské rodiny z okolních obcí. Po třech nebo čtyřech dnech je četníci dopravili na nádraží a naložili je do vlaku, do každého vagonu 70 až 100 lidí. Chovali se k nim jako k dobytku, křičeli na ně, bili je, nedali jim nic k jídlu ani k pití. První zastávka byla v Ostravě, kde transport převzali němečtí vojáci se psy. Do Osvětimi přijeli kolem desáté večer. Vyhnali je z vagonů, dozorci je seřadili a pak šli přes hodinu pěšky do tábora.[2] Přespali ve velkých dřevěných barácích, další den je rozřazovali do jiných baráků, v nichž byly pryčny a vyzděný komín procházející celou budovou. Zhruba třetí den je ostříhali dohola, tetování dostali asi po čtrnácti dnech. Nejprve byli o hladu, až po čtyřech nebo pěti dnech dostaly jídlo děti. Blokaři byli němečtí a kápové byli vrahové [odsouzení kriminálníci] se zeleným trojúhelníkem. Vězně stále dokola počítali, třeba i pětkrát denně. Apely trvaly někdy až čtyři hodiny a museli je absolvovat i nemocní. Deky na přikrytí neměli, záchody byly v barácích a ten společný, zhruba 40 metrů dlouhé a tři metry hluboké koryto, byl velmi nebezpečný. K jídlu dostávali polévku a čaj, ovšem nepravidelně. V polévce byly brambory a řepa, čaji se říkalo hrbata a byl nekvalitní. K vodě přístup neměli, a tak si chodili tajně ke studni nabírat vodu do nádob spouštěných na provázku; nesmělo se to, protože byla závadná. V táboře řádil tyfus a kožní choroby, hlavně svrab, malé děti trpěly i dalšími nemocemi ze špíny a nedostatku jídla. Denně umíralo několik desítek lidí, hlavně děti a staří lidé. Praní prádla bylo zakázáno, ale pro malé děti se tajně pralo. V Birkenau žily rodiny pohromadě.

  Na práci chodili mladí a zdraví lidé, dělali na výkopech, ručně tahali kamení, pracovalo se až dvanáct hodin denně; za práci nic nedostávali, ani žádné přídavky.

  Po zhruba měsíci v Birkenau proběhla selekce mladých zdravých vězňů a Zdeněk Daňhel se tak spolu s bratry Antonínem a Josefem dostal do hlavního tábora v Osvětimi; bratr Rudolf byl později odvezen na práci jinam, do obce Rajsko. Do hlavního osvětimského tábora transportovali Němci z Birkenau několik set lidí. Tábor prý působil jinak, jako vojenská kasárna. Mladé lidi do 18 let dali do jednoho baráku a chodili do zednické školy, kde se učili zdít. Daňhelovi bylo tou dobou šestnáct a zařazovali ho do pracovních komand, která pracovala mimo tábor; směny trvaly až deset hodin. V hlavním táboře měli vězni lepší podmínky, režim byl ale přísnější. Apely trvaly mnoho hodin, přičemž nejhorší to bylo v zimě; mnozí umírali hladem a zimou, někteří na následky bití. Vězně, kteří se pokusili o útěk, nechali roztrhat psy a těla potom pro výstrahu vystavili u hlavní brány.

  Zdeněk Daňhel pracoval zhruba 120 až 150 metrů od krematoria, takže viděl přijíždějící transporty i to, jak dozorci určovali, kdo půjde rovnou do plynové komory a kdo ne; transporty přijížděly dvakrát nebo třikrát týdně. Často také viděl, jak plameny z krematorií šlehaly nad komíny. Jednou se všichni museli dívat na popravu asi dvanácti nebo třinácti vězňů oběšením, trvalo to od čtvrté odpoledne až do rána.

  Romové se v lágru stýkali s vězni jiných národností, ale jen tajně. Fungovaly různé cesty, jak se dostat k jídlu a cigaretám. Někteří vězni měli hudební nástroje a hráli ostatním, dokonce existovala lágrová kapela, v níž bylo asi 60 hudebníků, kteří hráli na cestu do práce a zpátky. Pokud měli dozorci náladu, pořádali i koncerty. Karty se hrály tajně, protože se to přísně trestalo, někdy dokonce smrtí.

  V roce 1944 Zdeňka Daňhela spolu s bratry Antonínem a Josefem transportovali do Buchenwaldu.[3] Jinam[4] jeli jeho bratranec a další příbuzní. Oproti Osvětimi mu Buchenwald připadal krásný, byly tam lepší ubikace a hezčí okolí. Po třítýdenní karanténě ho transportovali do tábora Dora pro zhruba 60 tisíc vězňů, který se tou dobou teprve budoval; jeho bratry odvezli do Erlichu a pak do Harzungu. Bratr Rudolf byl po nějaké době rovněž transportován z Osvětimi do Buchenwaldu a pak do Dory, Daňhel ho však jen viděl, nemluvil s ním; Rudolfa nakonec také odvezli do Erlichu. V Doře Zdeňka Daňhela přidělovali na různou práci, například v tunelech.[5] Bylo mu jen něco přes šestnáct let, ale musel dělat stejně jako dospělí, žádnou výjimku neměl. Po půl roce ho přesunuli do Harzungu, kde to bylo stejné – namáhavá práce v tunelech na směny včetně nočních, do práce chodili pěšky zhruba čtyři kilometry, hlady umíralo až dvacet lidí denně. Po nějaké době ho převezli do Erlichu, kde byli jeho bratři, ale už po měsíci ho vrátili zpět do Harzungu. Občas se ještě viděli, ale od začátku roku 1945 už ne, až doma po osvobození.

  Asi v únoru 1945 se režim v táboře začal zpřísňovat. Kolem 13. března se vraceli z práce a z lágru byl slyšet křik a střelba. Zkušení vězňové odhadovali, že tábor připravují k likvidaci. Ve tři odpoledne jim dozorci přikázali rychle se nachystat k pochodu. Nikdo nevěděl, co má dělat. Daňhel si navlékl veškeré oblečení, pak jim dali polévku, ale panoval chaos, a tak dostal dvakrát a také chleba, zatímco jiní nedostali nic. V pět hodin vyrazili, dozorci je hnali mimo vesnice přes lesy a po polních cestách. Byly jich asi tři tisíce, ale hodně vězňů příslušníci SS postříleli a další nevydrželi hlad a bití, takže odhaduje, že jich zbylo tak osm set. Dvakrát nebo třikrát dostali šest nebo osm brambor, proto jedli vše, co našli cestou nebo v lese. Po čtrnácti dnech dorazili k menšímu městu, jméno si nepamatuje; bylo tam nádraží s nákladními vagony, do nichž je zavřeli, a když přiletěla americká letadla a začala nádraží bombardovat, chvíli trvalo, než se jim podařilo vagony otevřít a utéct. Mezi vězni byli ranění, ale nezemřel nikdo. Němci je pak hnali zpátky do vagonů a Daňhel si všiml, že zastřelili jeho kamaráda, sovětského občana, společně s několika dalšími vězni.[6]

  Pak je vedli dalších zhruba osm dní neznámo kam. Jídlo nedostávali, jednou jim dali řepnou polévku a brambory. Nakonec došli do malého lágru, jehož jméno si nepamatuje a který byl evakuován; zůstali přes noc a dostali polévku. Další den šli dál, dozorci je stále bili a kopali. Zdeněk Daňhel už byl tak vysílený, že si sedl do příkopu a bylo mu jedno, co se stane. Nikdo se o něho nezajímal, až po dvou hodinách přijel traktor s příslušníky SS, kteří ho chtěli zastřelit. Namluvil jim, že je z první stovky vězňů, ostatní jdou za ním a velitel komanda mu dovolil jít napřed. Uvěřili mu a vzali ho na traktor. Po zhruba čtyřiceti kilometrech ho vysadili a řekli mu, aby se hlásil o kus dál, kde spatřil mnoho vězňů různých národností včetně civilistů, například Poláků. Dostal jídlo a řekli mu, že je na svobodě. Bylo to asi 10. dubna 1945.

  Další den přišli američtí vojáci a osvobodili je, bylo to asi 10 kilometrů od města Schonberg.[7] Bylo to něco jako znovuzrození. Od Američanů dostal všechno, co chtěl, čokoládu, cigarety, měl všeho dost a měl volnost, ovšem nevěděl, co má dělat. Asi za čtyři týdny ho odvezli do Strassfurtu,[8] kde čekal na transport domů se zhruba čtyřmi tisíci vězňů a lidí odvezených do Německa na práci. Mezitím přijeli sovětští a angličtí vojáci, střídali se po dvou týdnech, pak dorazil i vojenský oddíl z Československa, který zařizoval návrat československých občanů.

  Na konci války v Osvětimi zavraždili zbylé romské vězně – mezi nimi i Daňhelova otce, strýce a další příbuzné.

  • [1] Jméno není uvedeno.
  • [2] Transportem z 8. března 1943 bylo deportováno 498 mužů, žen a dětí z protektorátu. (ed.)
  • [3] Transportem z 2. srpna 1944 bylo vypraveno 918 vězňů do koncentračního tábora Buchenwald. (ed.)
  • [4] Není uvedeno kam.
  • [5] Dva podzemní tunely se 46 propojovacími štolami pak sloužily pro výrobu raket V2.
  • [6] Důvod není uveden.
  • [7] Patrně Schönberg, dnes součást města Seehausen v Sasku-Anhaltsku, asi 200 kilometrů od tábora Dora.
  • [8] Patrně Stassfurt v Sasku-Anhaltsku, kde byl pobočný buchenwaldský tábor.

  Domů jel koncem července přes Děčín, kde ho zapsali, dostal oblečení a jídlo. Další den pokračoval do Náchoda, kde mu dali prozatímní doklady a 560 korun; dál už se museli dostat sami. Doma se pak opět shledal se všemi bratry i bratrancem.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 89-94. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/zdenek-danhel (cit. 11.5.2024)

• Vznik svědectví

  Vyprávění sepsal 22. července 1987 sám Zdeněk Daňhel.

• Kde najdete toto svědectví

  Ctibor Nečas (ed.): Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků