Zobrazit na mapě

Vojtěch Demeter

Vojtěch Demeter zvaný Bejla (1938, Veľopolie, okres Humenné – rok úmrtí neznámý) patřil k významným poválečným hudebníkům. Se svou kapelou zvanou Viola vystupoval v zahraničí, účinkovali v československých filmech a hrávali vysoce postaveným představitelům komunistického režimu.

  • Abstrakt svědectví

    Rodina Vojtěcha Demetera bydlela v romské osadě s asi dvanácti domky vzdálené půl kilometru od obce Veľopolie. Když mu bylo devět týdnů, zemřela mu matka. Otec se pak znovu oženil, odstěhoval se do asi deset kilometrů vzdálené vsi a se synem se nevídal; později měl Vojtěch Demeter z druhého otcova vztahu tři nevlastní bratry. Vyrůstal u prarodičů, babičky Júlie a dědečka Jaňa, kováře, který vyráběl podkovy nebo pluhy a za práci dostával jídlo, třeba žebírka či sádlo. Rodina se měla před válkou dobře. Dědeček byl výborný muzikant, hrával na židovských svatbách a ve vinárně v Humenném, kde také žilo hodně Židů. Většinou vlastnili obchody a Vojtěch Demeter říká, že byli dobří; za války je však všechny odvlekli.

    Gardisti se podle Demetera chovali jako gestapáci a Romy nenáviděli. Po příchodu Němců se Romové ze strachu asi tři týdny schovávali v lese vzdáleném od obce pět nebo šest kilometrů; Němci se totiž báli partyzánů, proto do lesa nechodili. Romové však neuposlechli varování partyzánů a vrátili se domů, protože věřili, že jim Němci nakonec nic neudělají. Byla to chyba – jednou přijela asi čtyři auta Němců a šestiletého Vojtěcha, dědečka a babičku hnali devět kilometrů pěšky do Humenného. Demeterova pradědečka, babiččina otce jménem Jakub, jenž byl starý a podle Němců už nemohl chodit, praštili pažbou, zkopali ho a zabili. V Humenném strávili tři dny ve stájích a pak je odvezli ve vagonech do tábora v Dubnici nad Váhom.[1] Původně měli zřejmě jet ještě dál, možná do Polska nebo do Německa, ale podle Demetera nebylo kudy, protože tratě a mosty byly tou dobou už zničené. V táboře bylo hodně Romů, děti zvlášť, ženy zvlášť, muži zvlášť; malé děti směly zůstat s matkami. Dozorci je bili, vězni neměli pořádné oblečení, on sám měl jen roztrhaný kabát, byl bos a bez kalhot. K jídlu dostávali vodovou polévku a kousek chleba, a když v kuchyni něco zbylo, dozorci to raději dali psům. Chodili proto sbírat slupky od brambor. Dospělí pracovali, nosili kamení, podle Demetera dělali zbytečnou práci. Později se v táboře rozšířila žloutenka[2] a on také onemocněl, ale babička ho vyléčila čajem z nějakého listí. Pro vězně prý už byla vykopaná jáma, do níž měli být postříleni, ale než k tomu došlo, dorazili do tábora Rusové, dali vězňům chleba a pustili je domů, Demeterovi šli pěšky až do Humenného, cestou kolem bylo všechno rozbité a zničené. Po příchodu domů nenašli vůbec nic, všechno bylo spálené, zničené na prach. Dostali materiál a postavili si kolibu, aby měli aspoň kde spát, ale neměli žádné oblečení, chodili bosí a nazí.

    • [1] Není uvedeno kdy.
    • [2] Patrně skvrnitý tyfus, který tam propukl koncem roku 1944.

    Později Demeterovi dostávali šatenky a lístky na jídlo. Někteří Slováci, kteří za války patřili ke gardistům, po příchodu Rusů obrátili. Jeden místní Slovák byl například za války kapitánem v Humenném, ovšem za komunistů z něj udělali předsedu národního výboru.

    Po válce strávili na Slovensku dva roky, Vojtěch Demeter chodil do místní školy a hudební školu navštěvoval v Humenném. V roce 1947 se rodina odstěhovala do Prahy; nejprve bydleli na Vinohradech, potom na Smíchově a v Modřanech, kde vedle sebe žily hned čtyři muzikantské rodiny. Manželka Vojtěcha Demetera, která se v Praze živila jako uklízečka, pocházela z obce Ľubiša, vzdálené asi kilometr od Veľopolie. Její otec byl také muzikant. Znali se od dětství a žili spolu až do její smrti, celých čtyřicet pět let. Posledních sedm let byla velmi nemocná a on ji doma opatroval. Zprvu neuměl česky, takže s manželkou a dětmi mluvili doma romsky; vnoučata už ale romštině nerozumějí.

    Demeter se celý život živil hudbou. Zpočátku ještě pár měsíců rozvážel uhlí, ale pak už jen hrál po vinárnách s vlastní kapelou nazvanou Viola. Byl kapelník a hrál na violu a na basu, nejčastěji v Bystrici na Národní třídě, v hotelech International a Ambasador a nejdéle v Šumické vinárně, dvacet sedm let. Dlouhou dobu je zaměstnával Pragokoncert, vystupovali v Polsku, ve Francii, v Řecku, v Německu, měli jet do Dubaje. Kapela Viola účinkovala ve filmech Tři veteráni či S tebou mě baví svět nebo v seriálu Sanitka. Hrávali také významným představitelům komunistického režimu, například Gustávu Husákovi k svátku, po roce 1989 i Václavu Klausovi, když se stal premiérem, nebo Václavu Havlovi.

    Jak citovat abstrakt

    Abstrakt svědectví z: KRAMÁŘOVÁ, Jana a kol., (Ne)bolí. Vzpomínky Romů na válku a život po válce. 1. Praha: Člověk v tísni, společnost při České televizi, o.p.s., 2005, 79-93. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/vojtech-demeter-bejla (cit. 16.7.2024)
  • Vznik svědectví

    Vyprávění bylo natočeno během tří návštěv u Vojtěcha Demetera v letech 2001 a 2004. Pro potřeby knižního vydání editoři text redakčně upravili.

  • Kde najdete toto svědectví

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru

Partneři

  • Muzeum romské kultury

Podporovatelé

  • Bader
  • GAČR
  • TCAOS