Anna Virágová

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Rodiče Anny Virágové pracovali v kamenolomu u Sklabini. V zimě otec pracoval jako kovář – koval koně a vyráběl sedlákům řetězy, které se používaly při svážení dříví z kopců. Annin bratr Anton otci v kovárně pomáhal a za vydělané peníze si pořídil kolo, fotoaparát nebo lyže, na kterých se naučil jezdit. Jak paní Virágová říká, Tono byl takový, nikdo z Cikánů něco takového tehdy nedělal. Protože matka otci přes zimu také pomáhala, ležela péče o domácnost, o vaření a o zvířata – berany, slepice, prasata – na Anně, která vychodila osm tříd obecné školy. Když šla do první třídy, Anton začal chodit na měšťanku v Martině. Dobře se učil, a tak učitel zařídil, aby ho přijali. Otec byl rád, i když za syna musel všechno platit.

  Byli jedinou romskou rodinou ve Sklabini. Mezi Romy patřili k těm bohatším, ostatní Romové byli velice chudí, většinou se živili jako kováři, pracovali v lese nebo na stavbách v Martině, kde místní stavitel Hlavaj[1] budoval gymnázium či muzeum. Jak Anna Virágová říká, za Masaryka, za první republiky, si Cigán nemohl jít sednout do hospody; dostávali něco jako občanské průkazy [šlo o takzvanou cikánskou legitimaci]. Otec Anny Virágové žádný takový průkaz nedostal, a tak mohla celá rodina chodit, kam chtěla. Průkazy prý přiděloval notář, který tehdy byl, jak říká, „nejhlavnější“ člověk – něco jako dnes ministr. Ve vsi měla jejich rodina se sousedy dobré vztahy.

  • [1] Křestní jméno není uvedeno.

  Šest nebo sedm Romů z okolí obce Sklabiňa odvedli do tábora v Dubnici nad Váhom.[1] Byl mezi nimi i Jano, romský chlapec, se kterým Virágová vyrůstala a jenž se později vrátil domů.

  Bratr Anton musel za války narukovat[2] do slovenské armády, přestože ještě nedokončil vysokou školu. Šest měsíců byl v kasárnách v Ružomberku, pak ho odveleli na frontu do Ruska, kde strávil šest let, jak říká Virágová, byl tam zajat a s Rusy se prý dostal zpět na Slovensko, do Zvolena. Účastnil se [Slovenského národního] povstání, jedním z jeho krycích jmen bylo Novák. V Itálii se oženil a narodil se mu tam syn. Byl rovněž v americké misi, vzpomíná Virágová.

  Vypráví také, jak bratra [za povstání] zradili – kolem Sliače chytali partyzáni Němce, bratr to organizoval do doby, než na to Němci přišli a začali ho hledat. V Sliači, Sklabini a dalších obcích vyvěsili plakáty s jeho fotografií a jménem Anton Novák a za dopadení slíbili odměnu. Sedlák Kučera,[3] u kterého rodina bydlela, na to Annu Virágovou upozornil a objel na koni okolí, kde pak lidé plakáty během půl hodiny strhali. Bratr prý pobýval v Sliači.[4] V té době partyzáni postupovali do Zvolenu, kde je Němci pochytali a všechny postříleli, včetně faráře a jeho dcery. Bratr přežil, protože večer předtím musel jako partyzán odletět do Itálie, říká Anna Virágová.

  K jiné události došlo v Podzámku,[5] kde partyzáni v tamní hospodě zastřelili dva Němce z hlídky, která se pohybovala mezi Martinem a Podzámkem. Druhý den, 29. září [1944], sebrali Němci všechny muže ze Sklabini i Podzámku včetně otce i manžela Anny Virágové a spálili jejich dům. Když byl 16. nebo 20. dubna 1945 osvobozen Martin, dozvěděli se, že zajaté muže zabili za kasárnami v místě, které se jmenuje Bukovina. Celkem šlo o osmačtyřicet mužů.[6] Mezi zabitými v Bukovině byl manžel Anny Virágové a také romští partyzáni Ondrej a Ďuro;[7] jejího otce mezi nimi nenašli a nikdy se nedozvěděli, co s ním provedli. Skupinu podle Virágové zradil místní rolník, včelař, který pocházel z obce Sučany a do Sklabini se přiženil. Ačkoli vystupoval jako slušný člověk, zjistilo se, že byl členem Hlinkovy gardy. Rozhodoval, kdo půjde do Německa, koho mají zabít a koho pustit domů. Mezi zastřelenými byli přitom i dva nebo tři jeho bratranci.

  Když rodina přišla o dům, o domácí zvířata, která Němci postříleli nebo zabavili, a hlavně o otce, bydleli u sedláka Kučery. Měli našetřené nějaké peníze, Anna Virágová chodila pracovat k sedlákům a nežilo se jim špatně, jen je tížilo vědomí, že nemají žádné zprávy o Antonovi.

  • [1] V té době to byl pracovní tábor, teprve v prosinci roku 1944 byl přeměněn na tzv. cikánský tábor. (ed.)
  • [2] Patrně v roce 1940, celkem byl pryč šest let.
  • [3] Křestní jméno není uvedeno.
  • [4] Patrně u evangelického faráře, není upřesněno kdy.
  • [5] Obec Sklabinský Podzámok.
  • [6] V obci Sklabiňa se soustřeďovaly slovensko-ruské partyzánské skupiny; 21. srpna 1944 se tu sešli ruští partyzáni s velitelem vojenského ústředí Slovenské národní rady Jánem Golianem a vedoucím ilegálního ústředí Komunistické strany Slovenska Gustávem Husákem; 30. září 1944 Němci skupinu partyzánů v Sklabinském Podzámku zajali a povraždili, obec vypálili. (ed.)
  • [7] Celá jména nejsou uvedena.

  Že bratr žije, se rodina Anny Virágové dozvěděla, až když jim od něho přišel po válce dopis z Itálie. V roce 1948 se vrátil domů, ale sám – nepovolili mu totiž, aby si s sebou přivezl i novou rodinu, jeho žena byla prý dcerou nějakého kapitána. Ze všeho nejdříve zamířil do Sklabini, kam se už ale Virágová vracet nechtěla, protože tam bydlel gardista, který je zradil; sice dostal asi deset let vězení a část si odseděl, ale pak ho pustili.

  Kolem roku 1949 odjel Anton Facuna pracovat do Bratislavy, kde se na ministerstvu seznámil s druhou ženou, Slovenkou. Někdy kolem roku 1975 chtěl jet navštívit syna a první ženu, ale nepovolili mu to – prý, myslí si Anna Virágová, řekl něco, co neměl, a tak ho nepustili. Zemřel v roce 1980.

  Anna Virágová zdůrazňuje, jak byl Anton Facuna talentovaný. V Martině chodil nejen na měšťanku, ale i na konzervatoř. Na housle ho učil hrát [Ján] Cibula.[1] Díky ukončenému studiu na konzervatoři měl živnostenský list na provozování hudby. Zpíval a hrál na svatbách a na zábavách s Končekovci z Necpal, Virágová vzpomíná na Mišu,[2] který tehdy ještě žil, a nebožtíky Tibora s Otou.

  • [1] Ján Cibula (1932–2013) byl jednou z nevýznamnějších osobností světové romské politiky a etnoemancipačního hnutí; viz jeho svědectví v databázi.
  • [2] Michal Konček, viz jeho vzpomínka v databázi.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 858-865 (ces), 866-867 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/anna-viragova (cit. 11.5.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovoru s Annou Virágovou, který proběhl v červenci 1998 v Martině, se zúčastnila její dcera. Velká část informací se týká Antona Facuny. Paní Virágová romštině v průběhu života odvykla, proto větší část rozhovoru proběhla ve slovenštině.

• Kde najdete toto svědectví

  Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945