Emílie Machálková
Zobrazit na mapě

Emílie Machálková

Emílie Machálková zvaná Elina (rozená Holomková, narozena 1926, Svatobořice okres Kyjov – zemřela 2017 v Brně) byla činorodou a veřejně známou kulturní osobností. Narodila se do rodiny Holomkových, usedlých na Moravském Slovácku. V roce 1933 se její rodiče odstěhovali ze Svatobořic do Nesovic. Po německé okupaci musela opustit školu a ve třinácti letech nastoupit do továrny ve Slavkově. Před deportací do koncentračního tábora Auschwitz II - Birkenau ji i s rodiči a sourozenci zachránil starosta Nesovic Josef Kilián, který jim u nadřízených úřadů zařídil vyjmutí z transportu. V roce 1945 byla vyzvána, aby se dostavila se ke sterilizaci, načež se půl roku schovávala ve sklepě u své tety v Olomouci a úspěšně se zákroku vyhnula. Po válce se Machálková prosadila jako zpěvačka, vyhrála několik pěveckých soutěží. Zpívala s předními československými folklorními zpěváky, jako byli Jožka Severin, Eugen Horváth, Jožka Černý a další. Spolupracovala s Muzeem romské kultury a s organizací Živá paměť, jakožto pamětnice se účastnila besed a přednášek na školách a významně se podílela na vzdělávání dětí a mládeže o holokaustu Romů a Sintů. O svém životě sepsala vzpomínkové vyprávění, které Muzeum romské kultury vydalo v publikaci Memoáry romských žen pod názvem Sága rodu Holomků (2004). Za předávání životních zkušeností a práci s dětmi jí byla v roce 2013 udělena Cena Muzea romské kultury.

  • Abstrakt svědectví

    Prarodiče Emílie Machálkové, Pavel a Tereza, rozená Danielová, žili ve Svatobořicích. Tam se otci Pavla Holomka, Tomášovi, podařilo docílit toho, že jeho děti se mohly usadit v obci – objížděl tehdy úřady, prý dokonce psal až do Vídně, aby pro své děti vybojoval práva a nároky, na které by coby obyvatelé mimo území obce nedosáhly. Nemusely již tedy žít jako jejich rodiče v romském táboře u Kyjova.

    Pavel Holomek se živil jako koňský handlíř, o devět let starší manželka vypomáhala sedlákům při polních pracích. V roce 1901 se jim narodil Barnabáš, v šesti měsících ale zemřel. V roce 1903 se narodila Rosína, po dvou letech Štěpán, roku 1907 Stanislav, v roce 1911 Tomáš a po čtyřech letech Čeněk. Po válce nastoupily děti poprvé do obecné školy – Tomáš, mimořádně bystrý chlapec, začal v deseti letech studovat na gymnáziu v Kyjově a později byl přijat na Karlovu univerzitu do Prahy ke studiu práv. Nejstarší Rosína, která se později stane matkou Emílie Machálkové, se poté, co odrostla školnímu věku, provdala za Toníka,[1] toulavého romského chlapce, který ve dvanácti letech přišel do služby k Holomkovým a získal u nich domov. Měli spolu tři děti – v roce 1925 Miroslava, o rok později Emílii a v roce 1935 Stanislava.

    V roce 1936[2] se Tomáš Holomek, strýc Emílie Machálkové, oženil s Češkou Hedvikou [Imrichovou (ed.)] z Milotic u Kyjova. Protože čekali dítě, musel přerušit studium a začal pracovat jako úředník ve sklárnách v Kyjově, po čase ve studiu pokračoval. Když měl již jako dvojnásobný otec před státnicemi, byl v reakci na studentské protesty proti nacistické okupaci jako jeden z prvních vyhozen ze školy.

    Rodiče Emílie Machálkové se s ní v létě roku 1934 odstěhovali do Nesovic do podnájmu v rodinném domku. Syn Mirek zůstal u prarodičů, protože měl po prázdninách nastoupit na reálné gymnázium v Kyjově.

    • [1] Příjmení neuvedeno.
    • [2] Ve skutečnosti šlo o rok 1939. (ed.)

    V roce 1940 byla Emílie Machálková s bratrem Miroslavem totálně nasazena na práci v továrně, ona ve Slavkově, bratr v Bučovicích. Bratr následkem zdravotně závadné práce v továrně těžce onemocněl, ale lékař mu napsal potvrzení o tuberkulóze, a tak do konce války mohl zůstat doma a studovat. V březnu 1943 přišli [nejspíše četníci] pro Holomkovy v Kyjově, Sobůlkách a Svatobořicích. Odvedli prarodiče, jejich syny Stanislava, Štěpána i Čeňka s ženou Emílií. Jejich tříletou dceru Růženku si k sobě včas vzala jejich přítelkyně. Štěpánova žena Cecílie, rozená Dudíková, Češka, zůstala sama se šesti dětmi. Emílie Machálková nakonec Růženku odvedla k nim do Nesovic. Všechny zadržené odvezli do Brna na sběrné místo v areálu jatek. Odtamtud je po dvou dnech deportovali[1] do koncentračního tábora [Auschwitz II – Birkenau]. Terezu a Pavla Holomkovy nakonec propustili. Jejich syn Tomáš byl včas varován a ukryl se u manželčiných příbuzných, později se skrýval i v rodinách svých spolužáků. Děti ukryla jeho žena.

    Německý inspektor z brněnského komisařství [Franz] Herzig se Tomáše Holomka a jeho děti marně snažil vypátrat. O záchranu dalších členů rodiny Holomkových se zasloužil český inspektor a rodinný přítel [Klement] Boda[2] – varoval Terezu a Pavla Holomkovy před opětovným zatčením, ti se včas ukryli v chřibských lesích nedaleko domu dcery Rosíny. O uprchlíky se starali lesní dělníci a místní hajní. Po třech měsících manžele vystopoval český četník, ale protože žena byla v bezvědomí, odvezl do Brna na gestapo jen Pavla Holomka. Terezu Holomkovou našli neznámí lidé, přinesli ji polomrtvou k Rosíně, kde lékař tři týdny úspěšně bojoval o její život. Když měli být do koncentračního tábora Auschwitz II-Birkenau deportováni nakonec i Rosína a Toník Holomkovi s rodinou, přimlouval se u úřadů včetně gestapa v Praze starosta Nesovic [Josef] Kilián, až nakonec oba z transportu vyreklamoval. Rosína se doma starala nejen o malou Růženku a zotavující se matku, ale později i o osmnáctiletou, jak říká, vojenskou vězenkyni Angelu[3] z Řecka, kterou si s sebou při svém útěku z Rakouska tajně přivezl o dva roky starší Emíliin bratranec Eduard Holomek.[4]Začátkem roku 1944[5] byly Rosína a Emílie Holomkovy upozorněny, že se mají připravit na sterilizaci. Zákrok byl ale nakonec odložen a nebyl proveden.

    • [1] S druhým transportem Romů z Moravy, jenž do Osvětimi dorazil 19. 3. 1943. (ed.)
    • [2] Stejně tak se významně zasadil o záchranu šesti dětí Cecílie a Štěpána Holomkových.
    • [3] Příjmení neuvedeno.
    • [4] Z rodiny Františka, bratra Pavla Holomka, byl jediný, kdo díky pomoci německého spolužáka válku přežil. (ed.)
    • [5] Ve skutečnosti se jednalo o rok 1945.

    V červenci 1945 navštívili Holomkovy manželé Šubrtovi z Brna, bývalí vězňové z Osvětimi, se zprávou, že nikdo z jejich příbuzných nepřežil.[1]

    Tereza Holomková se s malou Růženkou, Eduardem Holomkem a Angelou vrátili do Svatobořic. Jediný její syn Tomáš, který válku přežil, se stal v Brně vojenským prokurátorem a žil zde se ženou Hedvikou a oběma dětmi Marcelou a Karlem.

    Starší bratr Emílie Machálkové Miroslav v roce 1945 odmaturoval a byl přijat na Vysokou politickou školu v Brně. Za studií pracoval ve Zlíně, kde se i oženil a po ukončení studia se stal ředitelem politické školy v Kroměříži. Mladší bratr Stanislav v roce 1957 dostudoval vysokou školu hotelovou v Mariánských Lázních, se svou ženou Lídou pracoval v místním hotelu.

    Emílie Machálková chtěla také studovat, ale otěhotněla se spolužákem Janem Machálkem. V roce 1946 se jim narodila dcera. Rok nato se odstěhovali za manželovými rodiči do Jeseníku, kde dostali dvoupokojový byt. V dalších letech se jim narodily ještě další tři děti. Jan Machálek pracoval jako lakýrník, hrál fotbal za SK Jeseník; Emílie cvičila v Sokole, pracovala v řeznictví, později se stala vedoucí prodejny. V roce 1965 vyhrála první místo v soutěži „S písničkou u cimbálu“. Jedna dcera vystudovala pedagogickou školu, další se vyučila pedikérkou, syn se stal číšníkem a nejmladší dcera se přihlásila na dramatickou konzervatoř.

    Jedna z dcer v roce 1968 emigrovala do Austrálie a matce doma nechala desetiměsíční dcerku. Kvůli emigraci byla rodina vystavena výslechům na STB, a jak Machálková říká, nenáviděla okupanty.

    Po roce 1989 se Machálková intenzivně věnovala své široké rodině a zpěvu. V roce 1997 vystoupila v Praze na koncertě, který připomínal zkušenost holokaustu. Při té příležitosti si potřásla rukou s tehdejším prezidentem Václavem Havlem, kterého chovala ve velké úctě.

    • [1] Bratři Štěpán a Stanislav se s dalšími Romy pokusili o útěk a 22. května 1943 byli pro výstrahu popraveni. Mladší bratr Čeněk zemřel na tyfus 12. června 1943. Jeho žena Emílie zůstala v Osvětimi dobrovolně, nechtěla opustit svoji matku. Ona a její tchán Pavel Holomek byli patrně mezi těmi Romy, kteří byli zavražděni v noci z 2. na 3. srpna 1944. Dle jiných zdrojů ale oba zemřeli dříve. (ed.)

    Jak citovat abstrakt

    Abstrakt svědectví z: HORVÁTHOVÁ, Jana. Memoáry romských žen. Brno: Muzeum romské kultury, 2004, 12-56. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/emilie-machalkova (cit. 19.6.2024)
  • Vznik svědectví

    Vzpomínky Emílie Machálkové jsou jejím vlastním písemným záznamem z roku 1998, který v knize Memoáry romských žen vydalo v roce 2004 Muzeum romské kultury. Její paměti Elina – Sága rodu Holomků doplňují vzpomínky Karolíny Kozákové nazvané Karolína – Cesta životem v cikánském voze.[1]

    • [1] Viz její vzpomínky v databázi.

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru

Partneři

  • Muzeum romské kultury

Podporovatelé

  • Bader
  • GAČR
  • TCAOS