Antonín Absolon

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války

  Antonín Absolon se narodil v roce 1930 v obci Mistřín. Před válkou žil s rodinou v Brně-Slatině ve Šmilovského ulici, kde v dřevěných domcích bydlely další čtyři romské rodiny. Otec Václav Růžička (narozen 1900 v Novém Strašecí) byl povozníkem v továrně Roučka ve Slatině,[1] matka Karolína Růžičková (za svobodna Raiminiusová, narozena 1901 v Moravské Třebové) byla v domácnosti. Měli sedm dětí: nejstarší byl Alois (1922, zemřel 1942 na zápal plic), pak Božena (1926), Jana (1928), František (1936), Čeněk přezdívaný Maro (1937) a nejmladší Matěj (1942). Zmiňuje ještě babičku Marii Růžičkovou, která byla vdova a žila s Janem Novým v Újezdě u Moravských Budějovic.

  • [1] Slévárna oceli Ing. Erich Roučka.

  Vzpomíná si, jak doma slýchal, že Romy zavírají do Hodonína, ale nevěnoval tomu pozornost. Jednoho březnového dne roku 1943 obklíčili němečtí vojáci v 5 hodin ráno domky Romů ve Slatině. Maminka pana Absolona uměla německy a s vojáky mluvila; tvrdili, že se domů zase vrátí. V policejních autech je odvezli do Brna na jatka a zavřeli je do chlévů. Spolu s Růžičkovými odvezli i babičku Marii a Antonína Nového – kteří potom zahynuli v Osvětimi – a také Antonínovy strýce (bratry Václava Růžičky) Antonína, Františka a Jiřího. Na jatkách se potkali s Janem Růžičkou, Josefem Růžičkou a Janem Korčákem a jejich rodinami. Z věznice v Hodoníně přivezli do Brna i Antonínova strýce Čeňka Vrbu, který si odpykal dva měsíce vězení za prodej koně, ale místo propuštění ho rovněž čekalo zařazení do transportu.

  Růžičkovi strávili na jatkách jednu noc. Rodiče vyslýchali a rodinu následně propustili, ale všechny ostatní odvezli do Osvětimi. O dva měsíce později Růžičkovy opět zatkli a odvezli je do robotárny v Brně – Králově Poli, tedy do vězení.[1] Tentokrát si s sebou vzali šaty, peřiny, jídlo a Antonín si všiml, že otec zašil zlato do vycpávek saka, dal ho do dutých podpatků nebo zavařil do marmelády. V robotárně byly rodiny z celého okresu, mimo jiné Romové z Kostivárny[2] včetně jejich známého Josefa Růžičky s rodinou. Následující den selektovali Němec Herzog a policista Dubový podle chůze, kdo je Cikán a půjde do transportu, a kdo není a může se vrátit domů. Otec, Božena, Čeněk a dvouletý Matěj měli odjet, zatímco Antonín s matkou a sourozenci Františkem a Janou mohli jít domů, ale matka nechtěla nejmenší děti opustit. Když si to druhý den rozmyslela a nechtěla s dětmi nastoupit do antonů, které Romy odvážely k vagonům, už jim to nedovolili. Cesta byla náročná, měli žízeň, ženy a děti plakaly. Vlak si v Ostravě převzali od četníků Němci. Když potom vlak znovu zastavil a vyhnali je ven, byl všude zmatek, křik, pláč, bití a štěkot psů. Museli jít ještě dlouho pěšky, až je u velké brány spočítali a odvedli do baráku, kde museli vše nechat. Příjem probíhal celou noc, na ruku dostali [vytetované] číslo, malý Matěj na nohu. V den příjezdu Růžičkových do tábora [Auschwitz] se odtamtud pokusil utéct strýc Čeněk Vrba s dalšími čtyřmi vězni.[3]

  Přijímací procedura pokračovala i následující den. Museli se svléknout (muži, ženy, děti – všichni dohromady), ostříhali jim vlasy, nechali je sedět v páře a pak museli projít ledovou sprchou bez možnosti se utřít. Antonín Absolon vzpomíná na šestnáctiletou sestru Boženu, která se nechtěla svléct donaha, a tak ji esesačka mlátila a trhala z ní šaty.

  Společně s rodinou Josefa Růžičky byli přiděleni na německý blok nedaleko záchodů, kde byli ve funkci blokařů a štubáků suroví němečtí Romové.[4] Hned první večer obrali štubáci a blokoví vězně o jídlo, ale ti si to nechtěli nechat líbit; otec Antonína Absolona, Josef Růžička a jeho žena proto potom byli zbiti. Další den si přišla ošetřovatelka ze školky pro Matěje. Protože plakal a chtěl zpátky k mamince, bila ho, a matku, která ho bránila, bil štubák.[5] Matka se trápila a nejedla, jídlo nechávala dětem.

  Antonín musel s otcem chodit pracovat, nosili hlínu na primitivních nosítkách. Už čtvrtý nebo pátý den, kdy měl horečku a pracoval pomaleji, ho Vorarbeiter, německý Rom, začal bít, a tak mu otec dal facku. Přivolaný kápo tatínka zbil a při návratu do tábora musel otec zůstat u brány; tehdy ho Antonín Absolon viděl naposledy. Sám skončil na revíru a prodělal břišní i skvrnitý tyfus. Vzpomíná, že tam leželi nazí a přikrývali se špinavou a hrubou dekou. Byl tam i otcův kamarád Josef Růžička a také Josef Hauer, stejně starý jako Antonín; oba zemřeli. Vězňové v horečkách padali z paland, většinou si rozbili hlavu a pád nepřežili. Antonínovi se vracel sen o tom, že utekl a na podvozku vlaku se vrací domů. Vzpomíná na ošetřovatelku Janku z Katovic, která mu přilepšovala na jídle a držela ho na revíru; nejspíš mu tím zachránila život. Když ho tam našla sestra Jana, sdělila mu, že maminka, mladší bratři ani sestra Božena už nejsou naživu.

  Poté co dostali svrab, museli projít dvěma vanami s ledovou tekutinou, která měla v druhém případě duhově namodralou barvu, a ošetřovatelky je otíraly namočeným hadrem. Strupy ztvrdly, odpadly a tekutina vypálila hnis. Asi stejně starý chlapec s dívkou tam uklouzli a už nevstali, tekutina se jim zřejmě dostala do očí a do úst.

  Z revíru znal Antonín Absolon doktora Mengeleho. Dospělí se ho báli, ale děti ho měly rády, protože jim nosil jídlo. Obzvláště si oblíbil dva bratry, německé Romy ve věku 11–12 a 14–15 let. Hezky zpívali a stepovali, ale byli namyšlení a ostatním ubližovali; Absolon vzpomíná, že je tehdy s ostatními kluky chtěli zabít. Staršího z nich potkal po osvobození v Brně v hotelu Padovetz,[6] kde si byl pro repatriační legitimaci, a společně s dalšími bývalými vězni ho zbili.

  Na jaře 1944 začaly odjíždět z tábora transporty na práci a Antonín se rozhodl také jet. Utekl nahý z revíru, a když uviděl Mengeleho, špatnou němčinou na něj naléhal, aby směl do transportu. Opravdu pak dostal šaty a už druhý den jel s ostatními do tábora Buchenwald. Dva nebo tři týdny strávili v karanténě, potom část transportu opět odjela, ale bez Antonína, který znovu onemocněl a skončil na revíru. Po uzdravení chodil pracovat na Holcov [zkomolený název pro skladiště dřeva – Holzhof (ed.)], kde se štípalo dříví pro revír a kuchyni. Vzpomíná, že v Buchenwaldu bylo trochu lepší jídlo, navíc romští kluci chodili před blok, v němž byli Češi, a dostávali od nich zbytky; konkrétně si pamatuje na vězně Špacíra[7] z Brna Vzpomíná také, jak jednou na apelu vyvolali jeho číslo a odvedli ho k lékaři do bloku 42, kde byla zakrytá okna. Dostal injekci a ztratil vědomí. Když přišel k sobě, měl ruku v sádře. Na revíru pak zůstal do března 1945. Neví, co s ním dělali, ale na zápěstí má jizvu širokou dva centimetry, která ho v zimě bolí, v ruce nic neunese a nemá v ní cit.

  V dubnu 1945 začala evakuace tábora. Nejprve šli pěšky do Výmaru, pak jeli vlakem směrem k Jeně, ale po leteckém útoku pokračovali opět pěšky – nejdříve do tábora Flossenbürg a pak do Dachau. Byli s ním i Antonín Růžička z Brna, Miloš Růžička a Emil Růžička, celkem ušli asi 300 kilometrů. Jeden německý Rom, bývalý vězeň, dal Antonínovi svůj batoh s jídlem, aby ho nesl. Antonín se mu úmyslně ztrácel v davu a jídlo mu pak s kamarády snědli. Rom ho našel, ale to už byli u tábora v Dachau a začal nálet. Ukryl se v budově u brány, a když se po náletu objevil v jednom okně Čech Vycpálek[8] a ptal se po krajanech, dostal u něj v kuchyni najíst. Týž den, asi ve dvě odpoledne, osvobodili tábor Američané. Vzpomíná, jakou měli radost, a že s Janem Horáčkem, kterého znal z cikánského tábora,[9] začali tancovat. Američané si je fotografovali před pecemi krematorií. S Horáčkem a dalšími chtěli jet domů, zapřáhli do mercedesu koně a vyrazili, ale Američané je vrátili do tábora, že se ještě bojuje. Později je odvezli do Plzně, odkud se s Emilem Růžičkou vydal do Prahy, dál do Třebíče na střeše vlaku a pak do Kožušic ke známým. Potom pokračovali k sestřenici do Starče, kde se pořádně vyspali a dostali 500 korun od místního hospodského. Další zastávkou byl hotel Padovetz [Padowetz] v Brně, kde dostali dalších 500 korun a repatriační legitimaci. V Brně-Slatině navštívil známého obchodníka Zelinku[10] a pak šel 35 kilometrů pěšky do Klobouk [u Brna] k tetě Vrbové,[11] jejíž manžel Čeněk Vrba se neúspěšně pokusil utéct z tábora v Osvětimi.

  • [1] Bývalá zemská donucovací pracovna stála na místě, kde byla později postavena budova obuvnického družstva Snaha v Brně, Lidická 59. (ed.)
  • [2] Bývalá kolonie U kostivárny, nyní Černovičky, Brno-Černovice.
  • [3] Čeněk Vrba, narozen 2. 3. 1903 v Zálužanech, zastřelen na útěku 22. 5. 1943. (ed.)
    
  • [4] Záchody byly postaveny mezi blokem 12 a 14 a dále na konci liché řady bloků. V bloku 14 byli ubytováni převážně němečtí vězňové a funkci staršího bloku tam vykonával kriminální vězeň Fritz Lücker. (ed.)
  • [5] Dozor nad dětmi v takzvané mateřské škole vykonávala německá vězeňkyně Helena Hanemannová s dvěma polskými a s několika romskými vězeňkyněmi. (ed.)
  • [6] Hotel Padowetz; fungovalo v něm repatriační středisko ministerstva sociální péče.
  • [7] Křestní jméno není uvedeno.
  • [8] Křestní jméno není uvedeno.
  • [9] Není upřesněno.
  • [10] Obchodník smíšeným zbožím František Zelinka. (ed.)
  • [11] Křestní jméno není uvedeno.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994. ISBN 80-7067-354-0, 59-67. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/antonin-absolon (cit. 12.5.2024)

• Vznik svědectví

  Volný zápis vzpomínkového vyprávění pořídila 3. 3. 1974 Vlasta Kladivová a uchovává jej Archiwum Panstwowego Muzeum w Oswiecimiu-Brzezince, Zespól Oswiadczenia.

• Kde najdete toto svědectví

  Ctibor Nečas (ed.): Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků