Jan Růžička

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Jan Růžička žil s matkou Emílií a osmi sourozenci, kteří se jmenovali Josef, Božena, Kristýna, Karel, Jarda, Eda, František a Emílie, v rodinném domku. Otec Vincenc zemřel, když byly Janovi čtyři roky. Živili se jako zemědělští dělníci.

  Jan Růžička byl už v roce 1940 totálně nasazen v Rakousku v továrně na výrobu munice Metall-Werke. Uvádí, že práci sabotovali. Utekl odtamtud domů, do obce Štěměchy, kde se skrýval a doktor Hůlka[1] mu tajně léčil zraněnou nohu. Pak ho zatkla německá policie v Jihlavě, kde už předtím zadrželi jeho manželku a dvě děti. Naložili je do vlaku a odvezli do Brna, kde je svlékli a ostříhali. Dva dny strávili bez šatů. Poté je od tří hodin ráno nakládali do vlaku; transport odjížděl ve tři hodiny odpoledne do Olomouce, kde vagony, jichž bylo celkem dvanáct, připojili k rychlíku. Nikdo jim neřekl, kam jedou, ale Růžička uvádí, že to věděli.[2]

  Po příjezdu do koncentračního tábora v Osvětimi je vyháněli dozorci z vlaku jako dobytek. Zavazadla jim zabavili, odvedli je do velkého bloku, kde je tři dny zapisovali, fotografovali a brali jim otisky prstů; oblečení jim nechali. Čtyři týdny strávili v karanténě, pak rodinu ubytovali v bloku 24. Baráky měly betonové podlahy, stěny byly ze dřeva, přes blok se táhl komín pece, v níž se topilo. Vězni spali na palandách. Na celý blok byly dva záchody, na něž se stály fronty a nikdo tam nesměl zůstat déle než minutu. Blokaři byli Češi, Němci i Rusové, štubáky dělali Romové. Byli mezi nimi i zločinci, Jan Růžička říká, že „jak se brána zavřela, nebyla výjimka, černí i zelení“ [zelený trojúhelník měli na oděvu odsouzení kriminálníci a zločinci, černým trojúhelníkem Němci označovali takzvané asociály, mezi něž zprvu zařazovali i Romy]. Apely byly dvakrát denně, pokud někdo chyběl, museli vězňové stát tak dlouho, dokud počet neseděl nebo psi uprchlíka nenašli. Kdo mohl, pomáhal těm, kteří nemohli chodit, podpírali je nebo je nosili v náručí. Do práce se chodilo v pětistupu a na cestu tam a zpět hrála muzika; hudebníci byli z práce uvolněni. Vězni pracovali v táboře, dělali kanalizaci. Jan Růžička říká, že pracoval „na gázování“ [v plynových komorách] – když přijel transport, 200 Židů šlo stranou a ostatní „do gázu“ [do plynu]. Někteří dozorci se chovali surově, běžně srazili člověka k zemi, položili na něj krumpáč a stoupli si na násadu; popisuje, že v člověku prasklo a byl mrtvý.

  Jíst dostávali třikrát denně, ráno čaj z olšového listí nebo z jetele, aby měli větší žízeň, jinak jim dávali řepnou polévku nebo shnilé brambory ve slupce. Při rozdělování nabírali litr, ale půlka se často vylila. Vězňové měli přístup do kantýny, v níž se dala koupit červená řepa, šneci nebo mošt. Peněz bylo dost, jak říká, někdo je odevzdal, někdo ne. Jemu se podařilo ukrást několik prstenů. Balíčky nedostávali, ale někteří získávali jídlo od civilních řemeslníků, kteří do tábora docházeli pracovat.

  V táboře řádily průjmy, Růžička prodělal tyfus, po kterém vážil 38 kilogramů. Pak se mu prý v nemocnici podařilo vyléčit flegmonu, při níž z lidí padalo maso, byl jim vidět hrtan a měli po těle hnis.[3] Růžička říká, že je omýval „pěnivou vodou“ a tím jim hnis vytáhl. Když to zjistil [Josef] Mengele, ptal se, kdo pacienty vyléčil. Od polského blokaře Štefana se dozvěděl, že Růžička. Zajímal se, co dělá v civilu. Přestože Růžička odpověděl, že je dělník, Mengele rozhodl, že bude doktor. Jan Růžička asistoval u pitev[4] a večer byli na pflegerně.

  Nejvyšší úmrtnost byla při práci, v jeho pracovním komandu, kde bylo sto lidí, umíralo denně čtyři až pět vězňů. Říká, že nejkrutější chvíle prožil na začátku v Osvětimi a pak v Ehrlichu, vybavuje si zavšivené šaty, pak jim šaty dokonce sebrali. Nikdo nevěřil na návrat domů.

  Když jednou uteklo z Osvětimi osm nebo deset chlapců, šest z nich našli a dovedli je zpět. Všichni vězni museli na apel, kde uprchlíky trýznili psi. Když jim kápové dávali malé rány, museli si lehnout a esesmani je mlátili bejčákem pobitým hřebíky. Sám Růžička jednou dostal osmdesát ran, po čemž ležel tři týdny na břiše a měl navždy jizvy.

  Z Osvětimi byl převezen do koncentračních táborů Buchenwald, Dora, Harzungen, Ehrlich a Sachsenhausen. V Buchenwaldu byla karanténa a nechodili do práce, jen vynášeli obsah záchodů na pole vzdálené tři nebo čtyři kilometry. V táboře Dora strávil osm měsíců. Nahnali je do tunelu vysokého 32 metrů a širokého 20 metrů, v němž spolu s 35 nebo 40 tisíci vězňů strávil šest měsíců; hloubili tunel ve skále a na konci jich zbylo jen asi tisíc nebo dvanáct set. Když je vyvedli ven, nic neviděl – a když pak na louce spatřil žluté květiny, bylo to, jako by viděl celý svět, vzpomíná. V tunelu pracoval i v koncentračních táborech Harzungen poblíž Sachsenhausenu a stejně tak v Ehrlichu,[5] kde jezdili do práce na důlních vozících do desetikilometrového tunelu. Systém fungoval tak, že 500 oblečených mužů pracovalo v tunelu a 500 nahých vězňů čekalo na baráku. Na záchod chodili bosi ve štěrku půl kilometru, na vystřídání směny čekali před tunelem tři hodiny, v dešti i v mrazu.

  Pak byli týden uvězněni ve vagonech a následně je odvezli do Cele,[6] kde je 15. dubna 1945 osvobodila americká armáda.

  Jan Růžička popisuje radost po osvobození. Američtí vojáci vězňům nabídli, že mohou příslušníky SS potrestat, jak budou chtít, ale oni jim řekli, že nebudou provádět totéž co Němci. Esesmany tedy zavřeli a měsíc je hlídali maďarští vězni. Potom byli esesmani zlikvidováni.[7]

  Od prvního května měli vězni vycházky, o které byl velký zájem, takže před kanceláří, kde je Američani zapisovali, panoval zmatek. Růžička lidi seřadil, a protože si toho všiml jeden voják, americký Čech, řekl, že jim bude pomáhat shánět jídlo pro vězně. Bylo jich asi 5 nebo 6, jezdili po okolních vesnicích a zabavovali potraviny. Na každém statku ukázali papír a lidé jim museli dát jídlo. Jedna selka říkala, že nic nemá, ale když šli do sklepa, našli v něm velké zásoby konzerv, másla a podobně. Americký Čech jim rozkázal, aby to zničili.

  • [1] Křestní jméno není uvedeno.
  • [2] Transport ze 7. 3. 1943 do Osvětimi. (ed.)
  • [3] Jednalo se o nomu (carcer aquaticus), která se vyskytovala u dětí a dospívajících jenom v cikánském táboře. Choroba začala tmavým puchýřkem na ústní sliznici, který se rychle zvětšoval a vedl k rozpadu tkáně. Zvláštní oddělení pro nemocné nomou bylo zřízeno z Mengelova příkazu na bloku 22, kde byl vedoucím lékařem profesor MUDr. Berthold Epstein z Prahy. (ed.)
  • [4] Pitvy vězňů prováděl maďarský lékař Miklós Nyiszli; jeho vzpomínky Byl jsem Mengeleho asistentem vydala Academia, Praha 2009 (Orvos voltam Auschwitzban, Budapest 1946). (ed.)
  • [5] V Harzungenu byla ve skutečnosti pobočka koncentračního tábora Mittelbau I (Dora). Pobočka téhož tábora byla rovněž v Ellrichu, nikoli v Ehrlichu. (ed.)
  • [6] Patrně Zella-Mehlis v Durynsku.
  • [7] Není uvedeno jak.

  Když se Jan Růžička vrátil 17. července 1945 domů, zjistil, že jim všechno ukradli. Dorazil také jeho bratr Karel, kterého naposledy viděl v Osvětimi. O manželce a dětech neměl žádné zprávy. Manželka se nakonec asi za dva měsíce vrátila, ale sama – a zakrátko zemřela.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 196-199. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/jan-ruzicka (cit. 11.5.2024)

• Vznik svědectví

  Volný zápis vzpomínkového vyprávění pořídil 19. 6. 1987 Vlastimil Ludvík.

• Kde najdete toto svědectví

  Ctibor Nečas (ed.): Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků