Anastázie Bystřická

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Anastázie Bystřická měla dva bratry, byla to dvojčata, a tři sestry. Nejstarší sestra Božena žila s Aloisem Danihelem, nebyli sezdaní a měli tři děti. Do práce chodil jen otec František Adam, matka Františka Adamová a další ženy z rodiny byly doma. U obce Špičky měli dvě maringotky, ale nejezdili s nimi, bydleli v nich.

  Pro rodinu přišli[1] četníci z obce Černotín, kde byla četnická stanice. Oznámili jim, že se mají sbalit, ale vzít si jen to nejnutnější, že se hned vrátí. V Černotíně na stanici je vyfotografovali a zapsali si nacionále. Odtamtud jeli do vězení v Hranicích, kam vozili i další romské rodiny, a potom do Olomouce, kde byli v nějaké budově, kterou Bystřická přirovnává třeba k soudu, kde jsou velké místnosti. Neví přesně, jak dlouho tam byli; znovu přibývali Romové z okolí, a nakonec je všechny převezli osobním vlakem do koncentračního tábora v Hodoníně.[2] Anastázie Bystřická uvádí, že v táboře už tehdy romští vězni byli, ale nebylo jich moc.

  Po příjezdu do Hodonína je ostříhali, oholili jim ochlupení a dostali lágrové oblečení.[3] V lágru museli pracovat všichni vězňové, muži, ženy i děti; budovali cestu přes les, měli krumpáče a do vozíků nakládali hlínu a marast. Anastázie Bystřická jezdila s vozíkem a pracovala společně s mladší sestrou a nějakým starým mužem. Jednou se jim zlomilo dřevo, kterým se vozík brzdil, starý pán nemohl vozík udržet, pustil ho a on se neovladatelně rozjel. Nikomu se nic nestalo, ale vozík vykolejil. Anastázie Bystřická vzala vinu na sebe, a tak ji brutálně zbili: četník, který ji bil pendrekem, počítal dvě rány za jednu. Několik dní pak nemohla chodit, sice šla ráno na apel, ale pak se přihlásila na marodku, kde strávila tři dny.

  Zhruba po roce je v autech odvezli na nádraží, naložili je do nákladního vlaku, a jak říká, vezli je jako dobytek; věděli, že je vezou do koncentračního tábora Osvětim. Na cestu dostali kousek chleba a marmeládu. Když vlak zastavil, čekali na ně dozorci z řad SS s puškami a hnali je pěšky do lágru, kde jim vytetovali čísla. Vězni věděli, že v Osvětimi posílají lidi do plynu a že předtím dostanou mýdlo a ručník. Když to dali i jim, byli všichni – celá rodina – vyděšení a plakali, ale byly to skutečné sprchy; potom dostali lágrové oblečení a odvedli je na blok.

  Blokaři byli podle ní ještě horší než příslušníci SS. Zmiňuje dozorce Manyho, který se k jejich rodině nechoval tak hrozně, ale k jiným ano.[4] Druhý blokař [kterého nejmenuje] se prý choval ještě hůř. Uvádí, že s Manym a jeho manželkou se seznámili a že nejspíš proto se k nim choval lépe.

  Z Osvětimi Anastázii Bystřickou na začátku srpna transportovali do Ravensbrücku[5] a odtamtud do malého lágru v lese, na jehož jméno si nepamatuje, ale byly v něm vězněny především Židovky. Tou dobou už nad nimi létala spojenecká letadla a Němci vyžadovali, aby v lágru byla tma a ticho. Už si nepamatuje, jak dlouhou dobu tam strávila.

  Odtamtud se vězeňkyně vydaly na pochod smrti. Nedostaly nic k jídlu, takže si něco vyhrabaly v hlíně anebo jedly syrové maso ze zastřelených koní. Vodu neměly a pít nesměly. Jakmile učinily pohyb, který mohl působit jako pokus o útěk, už jim dozorci vyhrožovali zastřelením. Když došli do nějakého dvora, byli už unavení i dozorci, proto rozhodli, že si tam odpočinou. Čtyři nebo pět mladých žen se rozhodlo, že utečou, říkaly si, že ať je raději zastřelí na místě, než aby musely jít dál. Schovaly se, a když ráno vylezly, vězeňkyně i dozorci byli pryč.

  Společně s ostatními ženami pak procházela kolem prázdných domů, odkud utíkali lidé před blížící se Rudou armádou. Hledaly především potraviny, potom šly do lesa a uvařily si něco k jídlu, ale všechno, co snědly, z nich hned vyšlo ven. Ráno potkaly vojáka, který k nim šel přes pole. Jedna z nich, Poldina, uměla německy a polsky a dokázala se s ním domluvit. Byl to Rus, řekl jim, že kolem jsou všude lesy a v nich Němci, kteří by je zastřelili. Doprovázel je pak od domu k domu a lidem, kteří se tam mezitím vrátili, nakazoval, aby ženám vařili.

  • [1] Není uvedeno kdy.
  • [2] Není uvedeno kdy.
  • [3] Vězňové takzvaného cikánského tábora v Hodoníně byli oblečení ve vyřazených vojenských uniformách. (ed.)
  • [4] Přezdívku Many měl český Rom Blažej Didy, který vykonával v cikánském táboře nižší vězeňské funkce a byl za tuto činnost 29. 4. 1947 odsouzen mimořádným lidovým soudem v Brně na doživotí. (ed.) Jeho jméno se také objevuje ve variantě Dydy a přezdívka ve formě Mannus nebo Man. Schuster, Michal. Proces s Blažejem Dydym na základě materiálů Mimořádného lidového soudu v Brně roku 1947. In: Romano Džaniben 1/2013.
  • [5] Transport z 2. 8. 1944. (ed.)

  Domů se vydaly všechny společně, šly od vesnice k vesnici, nocleh jim zařizoval většinou místní starosta. Jídlo jim lidé dávali sami, jakmile jim začaly popisovat, co zažily. Nakonec došly až do Ostravy, kde se rozdělily. Anastázie Bystřická šla do Hranic a našla tam jen svou tetu, matčinu sestru. Pak se o jejím návratu dozvěděla neteř Adéla [Reiskupová], přišla pro ni a už zůstaly pohromadě.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 85-88. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/anastazie-bystricka (cit. 12.5.2024)

• Vznik svědectví

  Magnetofonový záznam a přepis vyprávění z 3. 9. 1987 pořídil Ctibor Nečas. Rozhovoru byla přítomna neteř Anastázie Bystřické Adéla Reiskupová.

• Kde najdete toto svědectví

  Ctibor Nečas (ed.): Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků