Zobrazit na mapě

Františka Zimová

Františka Zimová (1928, Kopčany, okres Skalica – rok úmrtí neznámý)

  • Abstrakt svědectví

    Otec Františky Zimové pracoval jako dělník na dráze v Devínské Nové Vsi,[1] denně odcházel z domu v Kopčanech ve čtyři hodiny ráno a vracel se až večer. V osadě bydlelo dvacet romských rodin, někteří byli kováři, například Feketkův otec[2] či Kotáň,[3] vyráběli řetězy, držáky a prodávali je sedlákům. Také se živili jako hudebníci, třeba strýc Jožka,[4] Palko[5] hrál na buben a její otec na harmoniku. Hráli na svatbách, na zábavách. Kopčanští Romové také chodili s nůšemi na písek k Holíči; písek se přidával do vápna, když se bílilo, nebo se jím posypávala země v domcích. Zimová uvádí, že tehdy ani sedláci nemívali v domě podlahy.[6] Pískem se také vysypávaly uličky mezi domky, aby byly hezčí.

    V Kopčanech žilo před válkou asi pět nebo šest židovských rodin, uvádí jména Grünwald nebo Lébl [Löbl], který bydlel dole v obci. Měli obchody, řeznictví a byli prý na Romy moc hodní, starým Romům například dávali na dluh a často i zadarmo. Všechny Židy pak odvezli do koncentračních táborů a nikdo z nich se už do Kopčan nevrátil.

    Bezdětná teta Františky Zimové si k sobě vzala maličkou dceru svých příbuzných z moravských Oslavan. Matka se jmenovala Maryška,[7] otec Franta[8] byl slepý, chodil o bílé holi, ale byl to prvotřídní muzikant. Za války chtěli jet do Kopčan dcerku navštívit, ale pustili je jen k Hodonínu, kudy procházela hranice – oni stáli na jedné straně, děvčátko s tetou Františky Zimové na druhé. Ani když se pak chtělo tehdy osmileté nebo desetileté děvče vrátit domů do Oslavan, nedovolili jí překročit hranici, což bylo její štěstí. Oba rodiče i s dětmi totiž z Moravy odvezl transport do koncentračního tábora v Osvětimi, kde všichni zahynuli.

    • [1] Dnes městská část Bratislavy.
    • [2] Není blíže určeno.
    • [3] Křestní jméno není uvedeno.
    • [4] Celé jméno není uvedeno.
    • [5] Celé jméno není uvedeno.
    • [6] V romských obydlích se chodilo po udusané zemi; podlahu měl málokdo, byla znakem bohatství a vyššího sociálního statusu; země se obvykle natírala jednou týdně jílem nebo se posypávala zvláštním jemným pískem. (ed.)
    • [7] Příjmení není uvedeno.
    • [8] Příjmení není uvedeno.

    Asi tři nebo čtyři mladé Romy z Kopčan odvedli do Dubnice [nad Váhom],[1] kde pracovali ve vápence. Šli tam namísto vojny, ale všichni se vrátili domů.[2]

    V Kopčanech bylo mezi Slováky hodně gardistů, s Romy zacházeli moc špatně, mlátili je pendreky, nutili je odklízet rukama výkaly ze země v osadě nebo museli stát hodinu bosí na sněhu. Jak Zimová říká, gardisti se chovali jak vředovitý neřádi. Muže jménem Galba z obce Gajary, který se do Kopčan přiženil a mohl být tak o tři roky starší než ona, zmlátili gardisti tak, že zemřel – kvůli tomu, že z Kopčan nepocházel a nebyl tam přihlášený.[3] Jejich rodinu prý gardisti nechávali na pokoji, prý proto, že byli pořádnější, babička dbala na čistotu a každý ji měl rád. Gardisté ublížili jen jejímu tatínkovi; vzpomíná, že když se jednou otci Marčanky[4] ztratil ve vlaku kufr, řekl, že mu ho sebral tatínek Františky Zimové. Policisté ho pak drželi v obci Kúty a zbili ho tam. Když se vrátil domů, přišel k nim místní policista a opět ho bil, jenže místní Romky v čele s tetou Justinou to tak nenechaly, vrhly se na něj a strhly mu výložky. Policistu zbily tak, že nakonec utekl bez čepice. Kufr se dodatečně našel ve vlaku, ale otci se už nikdo neomluvil, ututlalo se to. Františka Zimová říká, že toho policistu dodnes potkává, bydlí prý ve Skalici.

    U partyzánů byl z místních Romů Palko;[5] vzali ho k vojsku a odtamtud se dostal k partyzánům do Trenčína. Vzpomíná si i na partyzána Izáka,[6] který zůstal nezvěstný.

    Muž Františky Zimové byl u armády, dostal se až na Kavkaz, kde prý shodil do vody Němce, s nímž jel na motorce, a pak na ní ujel, přestože neměl řidičák. Zimová nepochybuje, že Němec se musel utopit. Dozvěděla se to až po manželově smrti od syna Oty, a kdyby to prý věděla dřív, nežila by s ním. Manžel se z Ruska dostal do Bratislavy a odtamtud domů. Zemřel brzy, v pouhých čtyřiačtyřiceti letech, a zanechal po sobě nezaopatřené děti, nejmladšímu bylo deset.

    Když krajem přecházela fronta a na Slovensko přišli Rusové, byl domek rodiny Františky Zimové na ráně jako první, protože stál na kraji. Rodině se naštěstí podařilo utéct do vesnice, kde se týden skrývali ve chlévě u sedláka Tokoše.[7] Znal je od mládí, byl moc hodný, v chlévě měl jenom šrot a brambory. Maminka vzala s sebou pytel cukru, s tím vydrželi týden. Vzpomíná na Kalnáččina kluka,[8] který ze samého hladu jedl i syrový šrot. Tokoš jim dal do chléva sud kyselého zelí, ale jejich rodina to nejedla. Bez pořádného jídla a bez vody vydrželi týden. Zimová říká, když má člověk pevnou vůli, vydrží všechno.

    Potom přišli do Kopčan Rusové. Nejdřív prý podali každému slušně ruku, ale potom se vrhli na ženy. Nejdříve na Pišturku, sedlákova syna, který vypadal jako žena. Když zjistili, že je to kluk, začali střílet do stropu a vrhali se na další ženy, na Králku nebo na Vierinku, která už tehdy žila s mužem jménem Frol.[9] Františku Zimovou ubránil její muž, Rusovi se vytrhla a utekli směrem na Smolničku,[10] kde se dva týdny schovávali ve mlýně uprostřed luk. Přestože je mlynář neznal, nechal je tam a ukrýval se společně s nimi. Odtamtud utekli směrem na Borský Svätý Mikuláš,[11] kde u trati narazili na strážní budku, v níž chtěli zůstat, ale objevili se tam Rusové. Jeden z nich se okamžitě na koni rozjel za Zimovou, a tak utekli i odtamtud – směrem na Vogbelu,[12] kde Rusové zastřelili tři Romy, protože před nimi bránili svoje ženy. Podle Zimové byli z Rusů nejhorší ti, kteří přišli v prvním sledu, ti po nich už prý byli lepší. Němci se k Romkám takhle nechovali, zato po celou dobu, kdy byli v okolí Rusové, Františka Zimová raději nevycházela ven, schovávala se a mazala si tvář uhlím. Vzpomíná ale, že některé Romky měly mezi Rusy milence.

    Zimová říká, že za války někteří Romové docela zbohatli – ne ti od nich, odjinud. Okrádali totiž mrtvé, brali jim hodinky, peníze a cokoli, co mělo nějakou cenu. O hodinky je pak prý většinou zase připravili Rusové.

    • [1] V té době zde byl ještě pracovní tábor s relativně mírným režimem. (ed.)
    • [2] Jednalo se o pracovní útvary pro „cikány“, které odvodová komise neuznala za „Slováky“ způsobilé bojovat v normální armádě. (ed.)
    • [3] Zákaz pobytu mimo domovskou obec, tj. místo, kde byl Rom trvale hlášen, byl poprvé vydán oběžníkem Krajinského úřadu v Bratislavě 23. července 1939. (ed.)
    • [4] Není blíže uvedeno.
    • [5] O partyzánu Palkovi z Kopčan hovoří i Bartoloměj Daniel (ed.), viz vzpomínka v této databázi; Palkovo příjmení není uvedeno.
    • [6] Příjmení není uvedeno.
    • [7] Křestní jméno není uvedeno.
    • [8] Jména nejsou blíže uvedena.
    • [9] Jména nejsou blíže uvedena.
    • [10] Patrně obec Smolinské.
    • [11] Dnes Borský Mikuláš.
    • [12] Patrně obec Gbely v Trnavském kraji.

    Jak citovat abstrakt

    Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 610-622 (ces), 623-635 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/frantiska-zimova (cit. 17.6.2024)
  • Vznik svědectví

    Za Františkou Zimovou se editorka vydala, neboť ji zaujal příběh o romské dívce z moravských Oslavan. Údajně přečkala válku v Kopčanech, a unikla tak transportu do Osvětimi, kde zahynula převážná část Romů z protektorátu. O tomto příběhu se editorce zmínil její romský přítel a jazykový poradce Ignác Zima,[1] který ji také na svou o deset let starší švagrovou odkázal; jemu byl totiž na začátku války pouhý rok. Rozhovor, jehož se účastnil i Ignác Zima, vyšel téměř nezkrácený a minimálně upravovaný.

    • [1] Viz jeho vzpomínka v databázi.
  • Kde najdete toto svědectví

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru

Partneři

  • Muzeum romské kultury

Podporovatelé

  • Bader
  • GAČR
  • TCAOS