Jozef Synů

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Jozef Synů útržkovitě popisuje život sirotka před válkou. Otce vůbec nepoznal, po smrti matky se o něj jako o nejmladšího z osmnácti dětí starali starší sourozenci. Popisuje hlad a to, jak se potuloval od vesnice k vesnici.

  Když mu bylo asi sedmnáct nebo osmnáct, jak říká, spolu s dalšími romskými muži ho v noci z rodné obce odvedli příslušníci Hlinkovy gardy do tábora v Hanušovcích nad Topľou. Vzpomíná na špatné hygienické podmínky, všudypřítomné vši a štěnice, nedostatečné ošacení, těžkou práci, bití holemi, hlad a krádeže úrody na poli i za cenu tělesných trestů při prozrazení. Synů uvádí, že neměl kalhoty, chodil nahý a kolem sebe měl jen deku. V táboře probíhala výměna ošacení za jídlo – Romům, kteří dobře pracovali a pocházeli zblízka, směly rodiny donášet jídlo, a ti, kterým nikdo nepřilepšoval, vyměňovali svoje svršky za potraviny. Tábor měl být čistě romský.[1] Jozef Synů z tábora dvakrát utekl, jednou na radu romského starosty,[2] který ho ujistil, že mu nic neudělají, protože je ve věku, kdy je zralý na odvod na vojnu [a tedy vzhledem k mládí využitelný jako voják]. Jednou Synů utekl s romským chlapcem, pracovali pak tajně u sedláků v Červenici, kde jim pomáhali s kosením trávy. Neromského sedláka líčí Synů jako hodného, protože je nenahlásil úřadům. Byl však znovu odveden na vojnu a umístěn do tábora,[3] kde strávil rok a půl. Později byl přidělen na práci při pohřbívání těl mrtvých vojáků, za což dostávali dobře zaplaceno.[4]

  • [1] Šlo o tábor nucených prací „pro cikány a ostatní asociály“, které sice bývaly smíšené, ale Romové byli ubytováni zvlášť a patrně i některé pracovní čety byly čistě „cikánské“. (ed.)
  • [2] Z kontextu vyplývá, že má na mysli romského kápa v táboře, nikoli romského starostu, který byl prostředníkem mezi místní majoritou a Romy v dané osadě či obci. (ed.)
  • [3] Zde je míněn pracovní vojenský útvar pro cikány. (ed.)
  • [4] Svědectví se týká období, kdy krajem přešla fronta; i podle líčení jiných pamětníků byli na odklízení padlých nasazováni hlavně Romové; sedláci, kterých se rozkaz také týkal, za sebe Romy často najímali. (ed.)

  Jozef Synů krátce zmiňuje akt msty – Romové, kteří byli za války internováni, po osvobození zabili Roma, patrně romského kápa, který jim v táboře škodil. Jednou větou Synů doplňuje také vzpomínku přítomné paní Slepčíkové na to, jak – ona sama neví kdo, možná že Rusové – věšeli zrádce na náměstí v Košicích.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 507-517 (ces), 518-526 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/jozef-synu (cit. 12.5.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovor proběhl při příležitosti návštěvy studenta FAMU Viliama Poltikoviče, který sbíral materiál pro ročníkovou práci – film Amaro drom (Naše cesta) o romském divadelním souboru Romen ze Sokolova.[1] Poltikovič využil návštěvy k rozhovoru o nadpřirozených jevech, které byly jednou z oblastí jeho zájmu. Část hovoru proto věnovali vyprávění o duších mrtvých, k němuž přispěly i dvě přítomné pamětnice. Válka nebyla hlavním tématem rozhovoru, proto sdělení o ní nejsou zcela vyčerpávající. Rozhovor probíhal zpočátku česky, postupně přešel do romštiny. Zúčastnily se ho manželka Jozefa Synů,[2] známá Jozefa Synů paní Slepčíková[3] a také děti, patrně vnoučata.

  Jozef Synů pochází z obce Bidovce, která za války ležela na území Slovenského státu. Košice, kde se narodila a žila jeho žena i paní Slepčíková, patřily za války k územím zabraným Maďary. Obě ženy měly štěstí, protože na rozdíl od jiných Romů z Košic unikly z transportu do [koncentračního tábora] Dachau a Terezína.

  • [1] Vedl ho bývalý prokurátor a romský politik JUDr. Emil Ščuka.
  • [2] Jméno není uvedeno.
  • [3] Křestní jméno není uvedeno.

• Kde najdete toto svědectví

  Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945