Zobrazit na mapě

Štefan Kočko

Štefan Kočko (1921, Dlhé Stráže, okres Levoča – rok úmrtí neznámý)

  • Abstrakt svědectví

    Štefan Kočko pochází z kovářské rodiny, této profesi se stejně jako jeho otec věnoval i on sám.

    Štefan Kočko uvádí, že do pracovních táborů odváděli jen neschopné Romy, ti schopní šli naopak do [slovenské] armády. Žádnou zkoušku absolvovat nemusel [pamětník Ladislav Tancoš, viz jeho svědectví v databázi, popisuje, že branci museli projít roztřiďovací psychologickou zkouškou (ed.)]. Kočko byl u odvodu v obci Levoča. Nejdříve bojoval po boku Němců v Rusku. Přišel o nejbližšího kamaráda – těžce raněný Rom z Michalovců Kočku prosil, ať ho zastřelí, aby se netrápil. Kočko jeho přání nerad vyhověl a těžko se pak s tím vyrovnával. Na jiném místě Kočko líčí, jak se Němci v Rusku chovali k Židům. Bodáky napichovali židovské děti a házeli je do ohně, nazí dospělí Židé si museli vykopat vlastní hroby a poté je Němci postříleli kulomety; Němci také znásilňovali místní ženy.[1]

    Na Krymu je zajali Rusové a odvezli je do tábora. Kočko uvádí, že o ně bylo dobře postaráno. Němečtí, rumunští a slovenští zajatci tam byli umístěni zvlášť. Popisuje, jak zajatého německého plukovníka přitloukli Rusové na strom jako na kříž a jeden hřebík mu zatloukli do čela. Kočko to komentuje tak, že když Rusové viděli, co provádějí Němci, tak se také přiučili. V táboře strávil asi tři týdny, než byla utvořena Svobodova armáda, do níž nastoupil. V Rusku podstoupil půlroční paradesantní výcvik v Jefremově a stal se výsadkářem. Kromě něho tam byl i jiný Rom, původem z Levoče. Kočko jmenuje také další Romy, kteří působili ve Svobodově armádě – z Bratislavy, Komárna, Michalovců, dále saxofonistu Oláha[2] z obce Humenné a hudebníka z obce Ľubovňa, který se raději střelil do ruky, aby nemusel bojovat. Z Jefremova se Kočkova skupina přemístila na Duklu. Tamní boje popisuje jako velmi krvavé. V boji se Kočko ztratil vlastní rotě, našel ho ruský podplukovník, jenž ho poté na každém kroku hlídal [patrně zjišťoval, jestli se mu dá věřit a na kterou stranu konfliktu patří]. Narazili na vesnici s německými vojáky a Kočko líčí, jak s Němci bojoval a přeřezal jim telefonní kabel.

    Kočka se pak vydal za svou rotou, která byla u Varšavy, a od generála Muchy dostal vyznamenání. S rotou se vydali do Banské Bystrice, do Popradu, kde však nemohli zůstat, protože tam bylo moc Němců. Vrátili se a tři týdny pobývali u civilistů v Polsku. Poté seskočili padákem u letiště Tri Duby, dobyli Banskou Bystricu, Svätý Kríž, Telgárt, Hermanček, Staré Hory, kde už jim přišli na pomoc Rusové. V obci Horná Štubňa ho společně s dalšími vojáky zajali Němci a odvezli ho do Německa, kde strávil tři měsíce v táboře v Görlitzu.[3] Jeho matka se o tom, že je v zajetí, dozvěděla od Kočkova kamaráda z armády Štefana Oláha. Do Německa, ale i předtím do Ruska synovi posílala balíky s oblečením. Kočko v německém táboře zažíval hlad, zimu, bití. Vzpomíná, jak jednou Němci vybrali jen romské vězně. Museli stát seřazení pod dohledem německých vojáků a jejich psů venku nazí před šibenicí. Zachránil je americký nálet. Vězni poté dostávali od Američanů oblečení a jídlo. Chodili pomáhat místním Němcům po domech, žádné těžké práce, například sázeli brambory, romští hudebníci chodili hrát po hotelech, a ačkoli Kočko na nic nehrál, chodil s nimi. Po čase, když už Kočko vážil 68 kilogramů, byli uznáni za schopné vrátit se domů. Poslali je k českým hranicím a cesta domů jim trvala tři měsíce. Šli pěšky a v každém městě dostávali finanční podporu a potraviny od [Československého] Červeného kříže. Kočko říká, že byl tlustý a rodiče ho po návratu nemohli poznat.

    • [1] Z popisu není jasné, zda šlo o židovské ženy.
    • [2] Štefan Oláh, viz jeho svědectví v databázi.
    • [3] Tábor nucených prací. (ed.)

    Po návratu domů ho za dva dny znovu odvedli na vojnu, kde strávil šest měsíců. Sloužil v Kežmarku. Po třech měsících dostal telegram, že mu zemřel otec, odjel na pohřeb a potom odsloužil ještě tři měsíce. Ženu nemá, jen ovdovělou sestru, která žije v Liberci; jsou dva sourozenci.

    Každý pátý rok jezdí do Banské Bystrice uctít památku padlých spolubojovníků. Na otázku, jestli se mu tehdy chtělo bojovat, odpovídá, že zkrátka nebylo možné nebojovat.

    Jak citovat abstrakt

    Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 222-230 (ces), 231-238 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/stefan-kocko (cit. 14.4.2024)
  • Vznik svědectví

    Rozhovor s pamětníkem zprostředkovala etnoložka a romistka Renata Weinerová, která v té době byla na praxi jako takzvaná kurátorka pro cikánské obyvatelstvo na obvodním národním výboru v Praze 2. Rozhovor se uskutečnil v roce 1986 a na přání Štefana Kočka se odehrál v hospodě; v případě nadměrného hluku či zapředení Štefana Kočky do hovoru s jiným hostem bylo nahrávání přerušeno. Tato místa jsou v textu označena. Rozhovor je publikován v neupravené, autentické podobě bez ohledu na určitou nepřehlednost.

  • Kde najdete toto svědectví

Přihlašte se k odběru našeho newsletteru

Partneři

  • Muzeum romské kultury

Podporovatelé

  • Bader
  • GAČR
  • TCAOS