Jan Bystřický

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Rodina Bystřických, která patřila k moravským Romům, žila ve Vyškově již od generace Janova dědečka. Otec Jana Bystřického se jmenoval Martin, narodil se v Hostěrádkách a byl koňský handlíř. Prý dbal na čistotu – když šel Jan Bystřický ještě jako chlapec například krmit koně, musel se potom převlékat venku, v maštali, aby se zápach nedostal domů. Vadilo by to i jeho matce Antonii, která provozovala podomní prodej. Narodila se v Rokytnici u Přerova do rodiny Richtrových, jejím bratrem byl Robert Richter, otec Berty Berouskové. Richtrovi část roku objížděli vesnice s atrakcemi, například s housenkovou dráhou, kolotoči a houpačkami. Tchán Jana Bystřického pocházel ze sintské rodiny Hauerových, rodina se tedy občas stýkala se Sinty, kteří říkali usedlým Romům khejbri, olašští Romové zase Rumungre. Tchánův bratranec Berousek provozoval cirkus Berolina.

  Jan Bystřický měl šest sourozenců; neuvádí však dvě sestry, které nepřežily holokaust. Nejstarší byla Antonie, která se narodila v roce 1925 a po svatbě s Vincencem Vrbou žila v Kloboukách u Brna. V roce 1927 přišla na svět Božena, v roce 1933 Antonín a o čtyři roky později Eleonora. Rodina bydlela ve Vyškově nejdříve u plynárny[1], poté ve Vyškově-Marchanicích za železniční tratí ve velkém, třípokojovém domě na židovském hřbitově; později tam bylo velké zahradnictví. Bystřický vzpomíná, že se jako dítě nebál – s bratrem na pomnících hrávali karty nebo na nich obědvali. Lidé z Vyškova se k rodině chovali dobře a vážili si jich. Jak říká, nevedli cikánský život, například jeden tatínkův bratr pracoval třicet nebo čtyřicet let na dráze a dokonce se měl stát výpravčím, ale odmítl to.

  • [1] Dnes ulice Tržiště.

  Otec Jana Bystřického dělal povozníka na Kozí horce ve Vyškově.[1] Jako policejní náčelník tam působil otcův spolužák Veselý, který rodinu Bystřických upozornil,[2] že pro ně ráno nebo v noci přijde gestapo. Otec proto zabil dvě nebo tři prasata, rozčtvrtil je a maso rozdělil dětem do batohů. Poté se rodina skrývala v buchlovských lesích. Jednou šla matka s nejstarší sestrou a tetou do vesnice koupit chleba, ale zahlédl je koňský handlíř Rybníkář a zavolal gestapo. Rodina se právě schovávala před deštěm pod košatou lípou, když gestapo jelo kolem. Snažili se utéct, ale pochytali je a odvezli do vězení v obci Zdounky. Asi za týden některé členy rodiny převezli do Brna do robotárny na Cejlu, otce Jana Bystřického a dva strýce odvezli do věznice na Cejlu. Zachránil je otcův spolužák [Klement] Boda, Bystřický o něm hovoří jako o vedoucím robotárny. Členy rodiny s tmavší pletí – matku, sestru a Jana – ukryl, aby je neviděl [Franz/Josef] Herzig, jemuž pak řekl, že to nejsou Cikáni, ale Moraváci, a že nežili cikánským životem, takže Herzig podepsal jejich propuštění. Asi za hodinu se celá rodina opět setkala a vrátili se do Vyškova, kde dostali obecní dům v Noslavicích.[3]

  Rodina přesto nebyla zcela ušetřena – nejstarší Antonii věznili od 4. 8. 1942 do 14. 8. 1942 v takzvaném cikánském táboře II v Hodoníně, jejího muže Vincence 19. 3. 1943 odsoudili za prodej koně a odvlekli ho do tábora Auschwitz II – Birkenau, kde se spolu s jinými Romy pokusil o útěk a byl za to 22. 5. 1943 popraven. Ovdovělá Antonie u sebe za války schovávala tehdy patnáctiletého uprchlíka z koncentračního tábora Antonína Růžičku, jenž později převzal příjmení své ženy a užíval jméno Antonín Absolon.[4] V Osvětimi zahynul také strýc Ladislav z otcovy strany, kterého odvlekli 9. 5. 1942 a umučili 15. 8. 1942.

  • [1] Po dubnu 1938 tam byl vybudován vojenský výcvikový tábor. (ed.)
  • [2] Patrně v roce 1943. (ed.)
  • [3] Správně Nosálovice, dříve předměstská obec, dnes součást města Vyškov.
  • [4] Viz jeho vzpomínka v databázi.

  Po válce soudili [Klementa] Bodu za spolupráci s nacisty, za podíl na odvážení lidí, které pak likvidovali. Boda se hájil, že pokud mohl, snažil se lidem napomáhat k záchraně. Jmenoval tři rodiny a nakonec ho osvobodili.

  Otec Jana Bystřického obchodoval až do roku 1951 s koňmi. Matka už nesměla provozovat podomní obchod, ale co si Jan Bystřický pamatuje, sem tam občas nějakou tu látku i za komunistů prodala.

  Bystřický pracoval mimo jiné jako havíř, také sportoval – vypráví, že se stal třikrát mistrem republiky v boxu, reprezentoval za Československou obec sokolskou a sportovní kariéru ukončil v roce 1952. Sestra Božena se po válce provdala za Jana Ištvána.[1] Nejmladší sestra Eleonora zvaná Alena vystudovala zdravotní školu, od svatby se jmenuje Kosová[2] a vlastnila módní butik. Bratr Antonín vystudoval arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a dále pokračoval na chemické fakultě v Praze, ale před promocí se zhroutil.

  • [1] Viz jeho vzpomínka v databázi.
  • [2] Viz její vzpomínka v databázi.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HORVÁTHOVÁ, Jana a kol. ... to jsou těžké vzpomínky. 1. svazek. Vzpomínky Romů a Sintů na život před válkou a v protektorátu. Brno: Větrné mlýny, Muzeum romské kultury, 2021, 130-131, 147-150, 309-313, 494-495, 648-649. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny (ÚSD AV ČR), https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/jan-bystricky (cit. 11.5.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovor s Janem Bystřickým pořídilo Muzeum romské kultury v září 2003 v Prostějově; vstupovala do něj i pamětníkova sestra Eleonora Kosová. Vyprávění doprovází soubor šesti rodinných fotografií z období od třicátých let 20. století až do roku 2003.
  

• Kde najdete toto svědectví

  Jana Horváthová a kol. (eds), ...to jsou těžké vzpomínky. Vzpomínky Romů a Sintů na život před válkou a v protektorátu